Díval se za Makem a díval se tak dlouho, dokud celá skupinka nezmizela za narůžovělým skalním ostrohem. Na zpáteční cestě budeme muset koupit flašku, pomyslel si. Ať si dá, prý to pomáhá.

»Můžeš si zapálit, kaprále,« řekl pan rytmistr.

»Děkuji, pane rytmistře, nekouřím.«

Pan rytmistr si daleko odplivl skrz zuby.

»Nebojíš se, že se v kamarádovi zklameš?«

»Nikoli…,« odpověděl nerozhodně Gaj. »I když, že jsem tak smělý, je mi moc líto, že na něj vyšla zrovna žena. Je to horal a tam u nich…«

»To je stejnej horal jako ty nebo já,« opáčil příkře pan rytmistr. »A vo ženský v tomhle případě vůbec nejde… No nic, uvidíme… Co jste dělali, když pro vás hoši přijeli?«

»Zpívali jsme si, pane rytmistře.«

»A copak jste si zpívali?«

»Horalské písně, pane rytmistře. Mak zná spoustu písní.«

Pan rytmistr vystoupil z vozu a začal přecházet sem a tam po pěšině. Už nemluvil a po nějakých deseti minutách si začal pohvizdovat Pochod. Gaj napjatě očekával výstřely, ale neozývalo se nic a to mu dělalo starost. Utéct Makovi je nemožné. A odzbrojit ho ještě nemožnější. Tak proč nestřílí? Že by je zavedl někam dál, než chodí normálně? Tam, co se vodí normálně, to hrozně páchne, funebráci zahrabávají mělko a Mak má pronikavý čich… Už pro tu svou štítivost by byl schopen jít o pět kilometrů dál…

»Nojo, no…,« prohodil pan rytmistr a zastavil se. »A máme to za sebou, kaprále. Mám takovej pocit, že se toho vašeho kamarádíčka už nedočkáme. A eště mám jinej pocit — že ti dneska říkám kaprále naposledy.«

Mohlo být kolem šesté.

V lomu se hromadila lehká večerní mlha a zvětralé kamenné stěny růžově zářily. Kdysi se tu těžil mramor. Jenže kdo ho dneska potřebuje — takový mramor…?

Blížilo se rozuzlení, Mak se dál držel jako vzorný voják: ani jeden zbytečný pohyb, lhostejně prkenná tvář, oči soustředěné na velitele očekávají další rozkazy. Tlouštík se choval perfektně, důstojně. S tím žádné problémy nebudou. Ale ženská to nakonec nevydržela. Křečovitě svírala pěsti, tiskla si je k ňadrům a zase ruce nechávala bezvládně klesnout a Gaj si řekl, že tohle skončí pěknou hysterií. Zdá se však, že nosit ji na popraviště v náručí přece jen nebude třeba.

Pan rytmistr si zapálil, pohlédl na nebe a řekl:

»Povedeš je po tyhle pěšině. Dojdete k jeskyním a tam už uvidíš, kam je máš postavit. Až budeš hotov, rozhodně práci zkontroluj a v případě potřeby je doraz ranou jistoty. Víš, co je to rána jistoty?«

»Tak jest,« odvětil Mak dřevěným hlasem.

»Lžeš, nevíš. To je rána do hlavy. Dej se do toho, kandidáte. Zpátky se vrátíš už jako řádný vojín.«

Žena najednou řekla:

»Pokud je mezi vámi aspoň jeden člověk…, oznamte mé matce… Obec Kachny… číslo dvě… Je to kousek odsud… Jmenuje se…«

»Neponižuj se,« zarachotil tlouštíkův bas.

»Jmenuje se Illi Taderová…«

»Neponižuj se!« opakoval zvýšeným hlasem tělnatý muž a pan rytmistr ho bez nápřahu praštil pěstí do obličeje. Muž zmlkl, chytil se za tvář a nenávistně si pana rytmistra změřil.

»Jednej, kandidáte,« opakoval pan rytmistr.

Gaj se obrátil k vězňům a pohnul samopalem. Odsouzenci vykročili po pěšině. Zena se otočila a ještě jednou křikla:

»Vesnice Kachny, číslo dvě. Illi Taderová!«

Mak s napřaženým samopalem pomalu kráčel za nimi. Pan rytmistr otevřel auto, bokem se posadil k volantu, natáhl nohy ven a prohodil:

»Takže teď si čtvrt hodinky počkáme.«

»Tak jest, pane rytmistře,« pronesl Gaj automaticky.

Pan rytmistr a Mak už seděli v autě. Pan rytmistr u volantu, Mak se samopalem mezi koleny na zadním sedadle. Otevřel dveře a odsouzenci nastoupili. »Na podlahu!« zavelel Gaj. Poslušně se posadili na kovovou podlahu, kdežto Gaj se uvelebil na sedadle proti Makovi. Pokusil se zachytit jeho pohled, jenže ten se díval na odsouzence. Ne, díval se na tu ženskou, která se choulila na podlaze a rukama si objímala kolena. Pan rytmistr se ani neobrátil, jen se zeptal: »Hotovo?« a vůz se rozjel.

Cestou nemluvili. Pan rytmistr štval vůz šílenou rychlostí, nejspíš chtěl se vším skoncovat do soumraku, proč taky otálet… Mak neustále zíral na ženu, jako by se pokoušel pohlédnout jí do očí, kdežto Gaj dál vytrvale pásl po jeho pohledu. Odsouzenci, jimiž házení a nadskakování rychle jedoucího auta nešetrně smýkalo po podlaze, se chytali jeden druhého: tlouštík se pokusil prohodit se ženou pár slov, ale Gaj ho okřikl. Mezitím už se dostali z města ven, minuli strážní stanoviště a okamžitě odbočili na zanedbanou polní cestu, na známou, dokonce moc dobře známou cestu vedoucí k Růžovým jeskyním.

Vůz drncal všemi čtyřmi koly, ale něčeho se držet Gaj dost dobře nemohl. Mak zřejmě nehodlal a nechtěl zvednout oči a navíc se ho ještě ty dvě polomrtvoly začaly chytat za kolena, aby trochu zmírnily nemilosrdné natřásání. Gaj to nakonec nevydržel a tlustého hajzla nakopl do žeber, ale ani to nepomohlo, tlouštík se Maka chytal dál. Pan rytmistr zahnul ještě jednou, ostře přibrzdil a vůz pomalu a opatrně sjel do lomu, Pan rytmistr vypnul motor a zavelel: »Vystupovat!«

»Tady máš rozkaz, kandidáte Sime,« pokračoval pan rytmistr a podal Makovi list papíru. »Je to první písemnej rozkaz adresovanej tobě osobně. Doufám, že není poslední. Přečti si to a podepiš.«

Mak uchopil rozkaz a přeběhl po řádcích očima. A srdce v Gajově hrudi znovu poskočilo, jenže tentokrát už ne radostí, ale tíživou předtuchou. Makova tvář dál zůstávala nehybná a všechno se zdálo být v pořádku, snad až na to nepatrné zaváhání, než se chopil pera a podepsal se. Pan rytmistr založil papír do desek.

»Kaprále Gaale,« řekl a zvedl ze stolu zalepenou obálku. »Běž na strážnici a přiveď odsouzence. A vem si samopal…, ne, tenhle ne, ten krajní.«

Gaj uchopil obálku, přehodil si samopal přes rameno, udělal čelem vzad a vykročil ke dveřím. Ještě zaslechl, jak pan rytmistr Makovi říká:

»To nic, kandidáte, nebuď srágora. Strašný je to jen napoprvní…«

Gaj se rozběhl přes cvičiště k budově brigádního vězení, předal náčelníkovi stráže obálku, podepsal všechno, co je třeba, sám si také vyžádal nezbytné podpisy a převzal odsouzence. Byli to ti dnešní spiklenci — tlustý chlápek, co mu Mak při zásahu vykloubil prsty, a ta paní. Massarakš, ještě tohle scházelo! Ženská, to snad nemuselo být… To není nic pro Maka. Vyvedl odsouzence na cvičák a hnal je ke kasárnům. Muž se vlekl co noha nohu mine a neustále hýčkal svou poraněnou ruku, kdežto žena šla vzpřímená jako bidlo s rukama zaraženýma hluboko do kapes krátkého kabátku a zdálo se, že nic nevidí a neslyší. Massarakš, a proč by to vlastně nebylo pro Maka? Proč, k čertu! Tahle ženská je stejná bestie jako ten chlap. Proč bychom jí měli poskytovat nějaké úlevy? A proč vůbec, massarakš, poskytovat nějaké úlevy kandidátu Simovi?! Jen ať si zvyká, massarakš a massarakš…!

»Pojď, Maku,« broukl Gaj a narazil si baret.

»Zavolejte,« poprosila je Rada. »Pokud se zdržíte, určitě zavolejte…« I teď však mluvila do okna.

Voják před Gajem uctivě otevřel dveře, všichni si nastoupili a jeli. Záležitost zřejmě spěchala — šofér uháněl na plný plyn a siréna kvílela, až uši zaléhaly. Gaj v duchu zalitoval, že takový báječný, příjemný, domácký večer bez starostí je v trapu. Ale takový už je život legionáře. Teď přijde další rozkaz, a on aby popadl samopal a střílel, to všechno hned po láhvi piva, pohodlném pyžamu a písničkách při kytaře. Takhle krásný je život legionáře, nejlepší život ze všech myslitelných… A nepotřebujeme žádné přítelkyně ani ženy, a je to tak správné, že si Mak sestřičku nechce vzít, i když vlastní sestry je člověku samozřejmě tak trochu líto… To nic, počká. Pokud ho má ráda, tak si počká…

Vůz se vřítil na cvičiště a zastavil u vchodu do kasáren. Gaj vyskočil a vyběhl po schůdcích. Přede dveřmi do kanceláře se zastavil, zkontroloval si polohu baretu, přezku, zběžně prohlédl i Maka, zapnul mu knoflíček u krku — massarakš, věčně ho má rozepnutý — a zaklepal:

»Vstupte!« zakrákoral známý hlas

Gaj vstoupil a zahlásil se. Pan rytmistr Čaču v soukenné pláštěnce a brigadýrce seděl u svého stolu. Kouřil a pil kávu. Nábojnice před ním byla plná nedopalků, Na kraji stolu ležely dva samopaly. Pan rytmistr pomalu vstal, ztěžka se oběma rukama opřel o stůl a s očima upřenýma na Maka spustil: »Kandidáte Sime! Projevil ses jako výbornej bojovník a věrnej bojovej druh. Orodoval jsem za tebe u velitele brigády, abys byl přednostně jmenován do hodnosti řádnýho vojína Bojový legie. Ve zkoušce ohněm jsi obstál se ctí. Takže teď přijde poslední zkouška, zkouška krví…«

Srdce v Gajově hrudi poskočilo radostí. Nečekal, že k tomu dojde tak brzy. Rytmistr je formát! Něco takového dokáže jen stará vojna! A já hlupák si myslel, že chce Maka podrazit… Pohlédl na Maka a jeho nadšení mírně pohaslo. Přítelova tvář dokonale zdřevěněla, oči vypoulené přesně podle řádů, přestože právě teď se předpisů tak přísně držet nemusel.

»Pane kaprále, dovolte mi s vámi promluviti« zahřímal voják a zašilhal po Radě.

Mak přestal hrát a Gaj řekl:

»Mluvte!«

»Pan rytmistr přikazuje, abyste se vy a kandidát Sim okamžitě dostavili do kanceláře roty. Vůz čeká dole.«

Gaj se vymrštil.

»Běžte. Počkejte na nás v autě, hned jsme tam. Oblíkej se, rychle,« pobídl Maka.

Rada uchopila kytaru do náruče jako dítě a postavila se k oknu zády k nim.

Gaj s Makem se chvatně oblékali.

»Co myslíš, proč nás volá?« zeptal se Mak.

»Jak já to mám vědět!« zavrčel Gaj. »Třeba je to cvičný poplach…«

»Mně se to nějak nelíbí,« přiznal se Mak.

Gaj na něj pohlédl a pro každý případ zapnul rádio. Vysílali tam každodenní »bohapusté tlachy zaměstnaných žen«.

Oblékli se, utáhli opasky a Gaj řekl:

»Tak my jdem, Rado.«

»Běžte.« Ani se neotočila.

Gaj se nehádal.

Odhodil učebnici, sáhl do skříně, vytáhl kytaru a začal ji ladit. Rada s Makem okamžitě odtlačili stůl ke zdi a postavili se proti sobě, že si skočí »anoano, nene«. Gaj jim tedy zahrál »anoano, nene« — s poklepáváním a pocinkáváním. Díval se na tančící a napadlo ho, že je to nádherný pár, že jen nemají kde bydlet a že kdyby se náhodou vzali, bude se on muset definitivně přestěhovat do kasáren. No a co, v kasárnách přece bydlí plno kaprálů… Ostatně, Mak nevypadá na to, že by se chtěl ženit. Chová se k Radě spíš jako k příteli, jen něžněji a uctivěji, ovšem Rada je do něj blázen, to je jasné. Stačí se podívat na ty oči! Bodejť by se do takového chlapce nezbláznila. Dokonce i ta stará můra madam Go. Už je jí přes šedesát, babě, ale to je totéž: jakmile jde Mak předsíní, hned vysune lebku ven a cení na něj zuby. Čertví, v čem to je, ale Maka má v oblibě celý dům, kluci ho taky mají rádi, jedině ten pan rytmistr se k němu chová nějak divně…, ale ani on nepopře, že je to mládenec jako jiskra.

Dvojice se mezitím tance nabažila, Mak Gajovi kytaru sebral, přeladil ji podle svého a začal zpívat ty svoje zvláštní horalské písně. Tisíce písní, a ani jedna známá. Pokaždé něco nového. A jedna věc je na tom hrozně divná: člověk nerozumí ani slovu, ale jednou se mu chce plakat, a podruhé se zase smějete, až se za břicho popadáte… Rada už si některé zapamatovala a pokoušela se k Makovi přidat. Zvlášť se jí líbila žertovná (Mak jim ji přeložil) o děvčeti, které sedí na kopci a čeká na svého chlapce, jenže chlapec se k němu ne a ne dostat — jednou mu zabrání to, podruhé ono… Kytara a zpěv přehlušily i zvonek u dveří. Ale to už někdo zabušil a do pokoje vrazila spojka pana rytmistra Čača.

»A jaký je průměrný demografický tlak v deltě Modrého Hada?« vypálil Gaj další otázku. Mak mu sdělil příslušná čísla, přidal povolené tolerance a neodpustil si poznámku, že pojem »demografický tlak« mu připadá poněkud mlhavý. Gaj užuž chtěl spustit, že demografický tlak je vlastně vyjádření pro míru agresivity, ale vtom zasáhla Rada. Ta řekla, že Gaj se vykrucuje a chce se dalšímu zkoušení vyhnout, protože už pochopil, jak je na tom zle.

Gajovi se k uzoufání nechtělo jít za strýčkem Kaanem, a tak, aby získal čas, se s ní začal dohadovat. Mak je chvíli poslouchal, ale potom z ničeho nic prohlásil, že Rada by v žádném případě neměla brát místo servírky, a že by měla studovat. Gaj se zaradoval, že se téma rozhovoru tak prudce změnilo, a hned k tomu o překot zadrmolil, že jí totéž říkal už aspoň tisíckrát a dokonce jí navrhoval, že by jí to zařídil v ženském sboru Legie, kde z ní mohou udělat skutečně užitečného člověka. Tahle debata se však nějak nedařila. Mak jen zakroutil hlavou a Rada se stejně jako dřív o ženském sboru vyjádřila v těch nejneuctivějších výrazech.

V televizi běžely »ornamenty«. Hrozná nuda. Gaj navrhl, že by si mohli dát pivo. Rada zaběhla do kuchyně a přinesla dvě láhve z lednice. U piva o lecčem poklábosili a jen tak mezi řečí se kupodivu vysvětlilo, že Mak během uplynulé půlhodiny zvládl učebnici geopolitiky. Rada byla u vytržení. Gaj nevěřil. Řekl, že za takovou chvilku se učebnice dá prolistovat, v nejlepším případě snad i přečíst, ale jen mechanicky, aniž bychom si čtené zapamatovávali. Mak se dožadoval přezkoušení. Gaj tedy uchopil učebnici do rukou a uzavřeli sázku: ten, kdo prohraje, musí jít za strýčkem Kaanem a oznámit mu, že kolega Šapšu je moudrý muž a skvělý vědec. Gaj knížku otevřel jen tak nazdařbůh, našel na konci kapitoly kontrolní otázky a zeptal se: »V čem spočívá mravní hodnota expanze našeho státu na sever?« Mak odpověděl svými slovy, text učebnice však vystihl přesně a sám k tomu dodal, že podle jeho názoru se v tomto případě o žádných mravních hodnotách mluvit nedá a že skutečným důvodem, pokud tomu dobře rozumí, je agresivita režimů Honti a Pandey. Gaj se oběma rukama podrbal v týle, olízl si ukazovák, převrátil o několik stránek dál a otázal se: »Jaká je průměrná úroda obilnin v severozápadních oblastech?« Mak se zasmál a konstatoval, že údaje o severozápadních oblastech nejsou k dispozici. Zase ho nechytil; nadmíru potěšená Rada vyplázla na Gaje jazyk.

Zdála se mu nějaká praštěnost — že chytil v jakémsi kovovém tunelu dva degeneráty, zahájil výslech, a najednou zjistil, že jeden z těch degenerátů je Mak a druhý mu s měkkým, vlídným úsměvem říká: »Celou tu dobu ses prostě mýlil, tvé místo je po našem boku, protože rytmistr je prachsprostý profesionální vrah bez špetky vlastenectví a skutečné věrnosti v těle, jenom rád zabíjí, asi tak rád, jako ty máš rád krevetovou polévku…« A Gaje se zmocnily dusivé pochyby, pocítil, že teď všechno definitivně pochopí, ještě vteřina — a nezůstane ani jediná nezodpovězená otázka. Tento neobvyklý stav byl tak vyčerpávající, že se v něm srdce div nezastavilo, a on se probudil.

Mak s Radou tiše rozmlouvali o nějakých hloupostech — o koupání v moři, o písku, o škeblích… Neposlouchal je. Vtom se mu do vědomí vkradla zrádná myšlenka: je vůbec možné, že by byl schopen nějakých pochyb, váhání, nejistoty…? Ve snu přece pochyboval… Znamená to, že by v bdělém stavu, nastat taková situace, zaváhal taky? Chvíli se snažil připomenout si ten sen do posledního detailu, ale sen unikal jako mýdlo z mokrých rukou, rozplýval se, až byl dočista nepravděpodobný, a Gaj si s úlevou pomyslel, že je to všechno hloupost. A když se ho Rada, která si všimla, že nespí, zeptala, co je podle jeho názoru lepší, zda moře, nebo řeka, odpověděl po vojácku, ve stylu starého Dogy: »Nejlepší je pořádná sprcha.«

Tím oběd skončil. Rada se postavila k nádobí, strýček, který už se žádných námitek nedočkal, si všechny vítězoslavně změřil, zašpuntoval láhev a odnesl si ji k sobě s brumlavou poznámkou, že musí napsat odpověď tomu pitomci Šapšovi. Kdovíproč si k tomu vzal i sklenku. Gaj se za ním zadíval — na jeho chatrné sáčko, na staré, záplatované kalhoty, na zašívané ponožky a sešmatlané škrpály — a musel starého pána politovat. Zpropadená válka! Dřív strýčkovi patřil celý tenhle byt, měl sluhy, ženu, syna, přepychové porcelánové nádobí, dokonce i venkovský statek někde vlastnil — kdežto teď? Uprášená pracovna přecpaná knihami, která slouží zároveň jako ložnice i všechno ostatní, obnošené šatstvo, samota a zapomnění… K vzteku. Posunul jediné křeslo v pokoji blíž k obrazovce, pohodlně se usadil a začal ospale sledovat program. Mak chvíli seděl vedle něj, potom bleskově a nehlučně, jak to uměl jenom on, zmizel a znovu se objevil až v protějším rohu. Chvilku se přehraboval v Gajově knihovničce, vybral si tam nějakou učebnici a opřen ramenem o šatník v ní vstoje zalistoval. Rada poklidila stůl a chopila se svého pletení, jen tu a tam střelila očima po obrazovce. V domě se rozhostil klid, mír a pohoda. Gaj dřímal.

Gaj se v diskutérském zápalu málem neovládl a užuž chtěl prozradit, kde se s ním setkal, ale pak udržel jazyk za zuby, zatvářil se nanejvýš významně a se zdůrazňovaným zájmem začal sledovat televizního hlasatele, který právě četl předpověď počasí.

Jenže vtom se, massarakš, do polemiky znovu vmísil ten zatracený Mak.

»Dobře, jsem ochoten považovat degeneráty na jihu za novou odrůdu člověka,« prohlásil, »ale co ti mají společného třeba s panem domácím Renadem. Toho taky považujete za degeneráta, jenže pan Renadu zcela zřejmě nepatří k nové, ale — a to si upřímně přiznejme — naopak k velmi staré sortě lidí…« O tomhle Gaj nikdy neuvažoval, a tak byl moc rád, když s odpovědí na záludnou otázku přispěchal strýček Kaan. Ten Maka nejdřív počastoval označením »pařez rozsochatá« a objasnil, že latentní degeneráti neboli degeneráti městští nejsou ničím jiným než zbytky dalšího nového živočišného druhu, který byl v našich centrálních oblastech téměř úplně vyhuben už v zárodku hned na úsvitu své existence… On si na tu hrůzu ještě vzpomíná! Zabíjeli je hned po narození, někdy společně s matkami… Přežili jen ti, u nichž se příznaky nového druhu navenek nijak neprojevily… Strýček Kaan do sebe hodil pátou sklenku, dostal se do oslnivé formy a rozvinul před svými posluchači přesně propracovaný plán totálního zdravotního průzkumu obyvatelstva, který musí být dříve či později realizován, raději dřív než později. A bez výjimky! Žádné úlevy! Plevel je třeba nelítostně vymýtit…

Jeho obrazotvornost však již pracovala naplno, v televizi zase běžela nějaká hloupost, a tak se Gaj nakonec neudržel a začal o divokých degenerátech vykládat sám. Ledacos o nich věděl, však proti nim tři roky bojoval a nevyvaloval se někde v týlu, jako všichni ti filozofové… Radě přišlo staříka líto a vynadala Gajovi do vejtahů, jenže strýček s Makem se bůhvíproč přidali na jeho stranu a požádali ho, aby pokračoval. Gaj prohlásil, že už neřekne ani slovo. Za prvé se opravdu mírně urazil a pak — když se probíral vlastní pamětí, nedokázal tam najít nic, co by vyvrátilo smyšlenky toho starého opilce. Pak se mu konečně rozbřesklo: vzpomněl si, co jednou vykládal staršina stočtrnáctého oddílu odsouzenců k smrti Zef, a se škodolibým potěšením to strýčkovi naservíroval. Ta zrzavá tlama Zef říkala, že degeneráti jsou prostě nuceni zvýšit svou aktivitu, protože na ně samotné se z druhé strany tlačí radioaktivní poušť, a ti chudáci se nemají kam vrtnout, jedině by se mohli pokusit o ozbrojený průlom do oblastí nezasažených jaderným zářením.

»Kdo ti tohle vykládal?« zeptal se pohrdlivě strýček, »Jaký pablb zabedněná si mohl vzít do palice tak primitivní myšlenku?«

Gaj mu zlomyslně pohlédl přímo do očí a důležitě prohlásil:

»To je názor jistého Allu Zefa, našeho předního psychiatra.«

»A kdepak ses s ním setkal,« otázal se ještě sarkastičtěji strýček. »Snad ne na rotní kuchyni?«

»Jsou nesporně nebezpeční,« prohlásil strýček Kaan se zvednutým ukazovákem, »ale jsou mnohem nebezpečnější, než si vůbec dokážeš představit, Gaji. Bojují o místo v tomto světě, o existenci svého druhu, a tento boj nestaví na žádných sociálních konfliktech, takže skončí až ve chvíli, kdy arénu biologických dějin opustí buď poslední člověk, nebo poslední mutant! Hontské zlato — taková hovadina!« řval rozlícený profesor. »Nebo diverze proti PBO — další nehoráznost! Za Modrého Hada se dívejme, pánové! Za Modrého Hada… Odtud hrozí největší nebezpečí. Tam se zrodily a odtud se valí hordy humanoidních netvorů, aby nás rozdupaly a proměnily v nicotu! Jsi slepý, Gaji, a tvoji velitelé jakbysmet. Je třeba zachránit civilizaci! Ne nějaký jeden národ. Nejen naše matky a děti, ale lidstvo jako celek!«

Gaj se rozzlobil a řekl, že osudy lidstva ho zajímají pramálo. On na tenhle kabinetní blábol nevěří. A kdyby mu někdo řekl, že existuje způsob, jak poštvat divoké degeneráty na Honty tak, aby se přitom naší zemi vyhnuli, zasvětil by tomu celý život. Profesor se znovu rozběsnil a znovu mu vyčinil do slepých troubů. Prohlásil, že Ohňostrůjci jsou skutečně mučedníci — musejí asi vést vpravdě nerovný zápas, když mají k dispozici jen ubohé a slepé vykonavatele Gajova typu. Gaj se rozhodl, že se s ním hádat nebude. Strýček politice absolutně nerozuměl a sám byl do jisté míry vykopávkou. Mak se pokusil do hovoru nějak zasáhnout, a spustil o jednorukém degenerátovi, ale Gaj tyhle plíživé pokusy o vyzrazení služebního tajemství rázně uťal, přikázal Radě, aby přinesla jídlo, a Maka požádal, aby zapnul televizor. Už těch řečí bylo dneska dost, řekl. Nechte vojáka trochu odpočinout, když má jednou volno…

Dnes se ovšem rozmluva ubírala jiným řečištěm. Rada, která — massarakš! — celý jejich rozhovor přece jen vyslechla, se strýčka najednou zeptala, čím se degeneráti liší od normálních lidí. Gaj Maka zpražil zničujícím pohledem a Radě navrhl, aby ostatním nekazila chuť a raději si přečetla příslušnou literaturu. Strýček však namítl, že ta literatura je sepsána pro nejpitomější z pitomců, že v Departmentu veřejného vzdělání se zřejmě domnívají, že ostatní jsou stejní nevzdělanci jako oni sami, že problém degenerátů není zdaleka tak jednoduchý a vágní, jak se ho v zájmu vytvoření jistých nálad mezi obyvatelstvem snaží předestřít, a že buď se na věc budeme dívat jako kulturní lidé, nebo jako naši čačtí, leč ne právě nejvzdělanější důstojníci v kasárnách. Mak byl toho názoru, že by se to mělo jednou zkusit jazykem kulturních lidí. Strýček si dal ještě sklenku a nastínil teorii, která poslední dobou patřila ve vědeckých kruzích k nejmódnějším — degeneráti jsou vlastně nový biologický druh, který vznikl jako důsledek radioaktivního ozáření.

Už se taky nezlobil. Nebylo na koho, leda snad na degeneráty.

Začali prostírat na stůl. Přišla Rada s kastrolem polívky a za ní strýček Kaan se svou nerozlučnou láhvinkou, která jediná, jak sám ujišťoval, ho chránila před nachlazením a dalšími stařeckými chorobami. Posadili se a pustili se do polévky. Strýček nejdřív vypil sklenku, vtáhl nosem vzduch a rozvykládal se o svém úhlavním nepříteli, kolegovi Šapšovi, jinak autorovi článku o funkci jisté kůstky jakési prehistorické ještěrky; článek samozřejmě budoval na blbostech, nic než blbosti neobsahoval a napsán byl pro blby…

U strýčka Kaana byli všichni blbové. Kolegové na katedře jsou blbové, jedni snaživí, druzí prolezlí leností. Asistenti jsou známí blbové od kolébky, kteří by mohli nanejvýš pást někde v horách dobytek a ani v takovém případě není jasné, jestli by si s tím poradili. Nu a pokud jde o studenty, tak mládež je dneska všeobecně jako vyměněná a studovat jdou jen zvlášť k tomu účelu vybraní arcikreténi, které by starostlivý podnikatel nikdy nepustil k výrobnímu zařízení a velitel, který své věci rozumí, by je nikdy nezařadil do jednotky. Takže o osudech vědy zabývající se prehistorickou faunou je rozhodnuto… Gajovi to nebylo nijak zvlášť líto, čert je vem, prehistorická zvířata, na ta teď není ani pomyšlení — ono je vůbec u boha, proč a komu se takováhle věda mohla někdy hodit… Rada však měla strýčka ráda, vždy se společně s ním hrozila tuposti kolegy Šapša a upřímně hořekovala, že vedení univerzity není ochotno financovat další expedici…

Mak se taky dopálil.

»Kdo je pro tebe cizí, massarakš? Snad Rada? Prosím tě, vy všichni i s těmi vašimi rytmistry jste mi mnohem cizejší než ona.«

»Massarakš! Ty nevíš, co se v řádech píše o služebním tajemství?«

»Massarakš a massarakš! Co sis na mě zased! Já jsem přece nevěděl, že o ní nevíš. Myslel jsem si, že si ze mě chceš vystřelit. A pak — copak jsme tu mluvili o nějakých služebních záležitostech?«

»Všechno, co se týká služby…«

»Táhněte k šípku s tou vaší službou, která se musí tajit i před vlastní sestrou! A vůbec před kýmkoli, massarakš! Nasekali jste si tady tajnosti na každém rohu, že pro ně není k hnutí, a člověk aby ani hubu neotevřel!«

»Tak ty na mě nakonec budeš řvát? Já ho tady, pitomce, školím, a on si na mě bude vyskakovat…«

Ale Mak už se nezlobil. Najednou se v mžiku ocitl přímo vedle Gaje; Gaj se nestačil ani pohnout, silné ruce ho stiskly v pase, pokoj se mu zatočil před očima a pak už se bleskurychle přiblížil strop. Přidušeně vyjekl — Mak ho na rukou natažených nad hlavou opatrně odnesl k oknu a řekl:

»Kam s tebou, s těmi tvými tajnostmi? Nechceš oknem ven?«

»Co je to za hloupé vtipy, massarakš!« zakřičel zděšeně Gaj, křečovitě mávající rukama ve snaze najít oporu.

»Aha, z okna ven nechceš. Dobře, zůstaň tady.«

Gaj vzduchem doplul k závěsu a přistál na Radině posteli. Posadil se, narovnal si vytažený kabátek od pyžama a zavrčel:

»Zvíře nerozumný…«

»Počkej, to znamená, že jsou o něčem přesvědčeni?« přerušil ho Mak. »Jsou o své věci přesvědčeni? Ale když je vzdělaný člověk přesvědčen o své pravdě, nemají s tím hontské peníze nic společného…«

Gaje to přestalo bavit. Už se chtěl jako k poslednímu prostředku uchýlit ke Kodexu Ohňostrůjců a skoncovat s tímhle nekonečným hloupým sporem, ale vtom toho Mak nechal sám, mávl rukou a křikl:

»Rado! Už nespi! Legionáři mají hlad a zastesklo se jim po dámské společnosti.«

K obrovskému Gajovu překvapení se za závěsem skutečně ozval Radin hlas:

»Já přece už dávno nespím, hulákáte tu jako někde u vás na cvičáku, páni legionáři.« »Jak to, že jsi doma?« vyhrkl Gaj. Rada už si zapínala župan a vstoupila do místnosti. »Přišla jsem o práci,« oznámila mu. »Matka Tej zavřela svůj podnik. Něco zdědila a chce se odstěhovat na venkov. Ale už mě doporučila na nějaké dobré místo… Maku, proč máš všechno rozházené? Skliď si to do skříně. Kluci, přece jsem vás prosila, abyste mi nechodili v holínkách do pokoje. Kde máš holínky, Gaji?! Prostřete na stůl, hned budeme obědvat… Nějak jsi zhubl, Maku. Co to tam s tebou dělají?«

»Tak dělej, dělej,« pobízel ji Gaj. »Koukej přinést ten oběd.«

Vyplázla na něj jazyk a odešla. Gaj si Maka, který se za dívkou jako obvykle vlídně zadíval, čtverácky změřil.

»Pěkná holka, co říkáš?« zeptal se a vzápětí se zděsil: Makova tvář znenadání žulově ztvrdla. »Co je to s tebou?«

»Poslyš,« řekl Mak, »všechno bych to třeba nakonec bral. Všechno. Dokonce i mučení je asi za takových okolností myslitelné. Vy to musíte vědět líp. Ale střílet ženy…, mučit ženy…« Shrábl své holínky a odešel z pokoje pryč.

Gaj si rozpačitě odkašlal, energicky se oběma rukama poškrábal v týle a začal prostírat na stůl. Po tomhle rozhovoru zůstal v jeho nitru nepříjemný nános. Taková rozpolcenost. Samo sebou, Mak je zelenáč a jako by ani nebyl z tohoto světa, ale ty jeho argumenty podivuhodně sedí. Je to logik, v tom to je, perfektní logik. Třeba teď před chvílí — mlel vyslovené fantasmagorie, a nakonec se mu to všechno krásně logicky seřadilo. Gaj si musel přiznat, že nebýt téhle rozmluvy, sotva by někdy připadl na věc tak prostou, že nejpodstatnější vlastností degenerátů je to, že jsou to degeneráti. Jakmile bychom je této vlastnosti zprostili, všechna ostatní obvinění vůči nim se změní v paskvil. Ano, zakopaný pes je v tom, že jsou to degeneráti, kteří nenávidí všechno normální… To stačí — a celá věc se klidně obejde i bez hontského zlata… A co ti Hontové — že by to teda byli taky degeneráti? To nám neříkali. Jenže když to nejsou degeneráti, tak by je naši degeneráti měli nenávidět stejně jako nás… Massarakš! Aby ji hrom spral, tuhle logiku…

Jakmile se Mak vrátil, Gaj se na něj okamžitě vrhl.

»Jak jsi mohl vědět, že je Rada doma?«

»Jak to, jak? To bylo přece jasné…«

»A když ti to bylo jasné, tak proč jsi mě na to neupozornil? A proč si, massarakš, pouštíš jazyk na špacír před cizími lidmi, třiatřicetkrát massarakš?!«

»No dobře. Tak je to statečný a dobrý degenerát. Viděl jsem jeho knihovnu. Je nesmírně vzdělaný. Ví toho tisíckrát víc než ty nebo rytmistr… Tak proč je proti nám? Pokud by všechno bylo tak, jak říkáš, proč by to on, vzdělanec a intelektuál, nevěděl? Proč nám tváří v tvář smrti říká, že je za národ a proti nám?«

»Vzdělaný degenerát — to je degenerát na druhou,« zdůraznil kazatelsky Gaj. »A jako degenerát nás nenávidí. A vzdělání mu pomáhá jeho nenávist zdůvodňovat a šířit. Vzdělanost nemusí být vždycky jen požehnání, kamaráde. Je jako samopal: přijde na to, v čích se ocitne rukou.«

»Já myslím, že vzdělání je požehnání vždycky,« namítl Mak.

»Tak to ne. Já bych například byl nejraději, kdyby všichni Hontové byli nevzdělaní. To bychom aspoň mohli žít jako lidi, a ne pořád jen čekat na smrtící úder. Srovnali bychom je raz dva.«

»To ano,« podotkl Mak s nepochopitelnou intonací. »Někoho srovnat — to umíme. Krutost bychom mohli třeba rozdávat.«

»Už zase mluvíš jako dítě. Myslíš, že bychom nebyli raději, kdybychom se mohli omezit jen na přesvědčovací kampaně? Bylo by to levnější, obešlo by se to bez krveprolití. Jenže co se dá dělat? Oni si své přesvědčení vzít nedají…«

»Tak poslouchej,« vybídl ho Gaj. »Já ti to vysvětlím ještě jednou. Za prvé jsou to degeneráti. A ti nenávidí prostě všechny lidi. Jsou od přírody vzteklí jako krysy. A pak — my jim překážíme: Oni by si chtěli udělat svoje, dostat peníze a žít si jako v bavlnce. Jenže my jim řekneme: Stát! Ruce za hlavu! A ty si myslíš, že by nás za to měli mít rádi?«

»Když jsou všichni vzteklí jako krysy, tak proč ten… ten majitel domů… vzteklý není? Proč jeho pustili, když jsou všichni podplacení?«

Gaj se zasmál.

»Majitel domů je zbabělec. Takových je tady plno. Nenávidí nás, ale bojí se. Pro takové je výhodnější žít s námi v míru… A pak, je to majitel realit, bohatý člověk, toho není tak snadné koupit. Na rozdíl od obyčejného zubaře… Ty jsi k smíchu, Maku, jako dítě! Lidi jsou přece všichni stejní a totéž se týká degenerátů…«

»To už vím,« přerušil ho netrpělivě Mak. »Ale když už jsme u toho zubaře. Za to, že ten koupený není, ti ručím hlavou. Nemůžu to dokázat, ale cítím to. Je to moc statečný, dobrý člověk…«

»Degenerát!«

»No?«

»Co no?«

»No a to znamená co?« zeptal se Mak netrpělivě. »Ty za peníze zemřít nechceš. Já taky ne. A degeneráti snad ano? Co je to za pitomost?«

»Však jsou to taky degeneráti!« pronesl Gaj procítěně. »A pro degeneráty jsou peníze to nejdražší a nejsvětější na světě, jinak pro ně nic neplatí. Klidně zaškrtí dítě, i takové případy se už staly… Pochop — co může být zač někdo, kdo se snaží zničit soustavu PBO? To je přece chladnokrevný vrah!«

»To nevím, nevím,« zakroutil hlavou Mak. »Třeba dneska jsem je viděl u výslechu. Kdyby byli uvedli jména svých společníků, mohli se z toho dostat a skončit na nucených pracích… Jenže oni je neprozradili! Znamená to snad, že společníci jsou jim dražší než peníze? Dražší než vlastní život?«

»To se zatím neví,« namítl Gaj. »Podle zákona jsou všichni předem odsouzeni k smrti, bez soudu, sám jsi koneckonců viděl, jak to před tribunálem chodí.«

Pohlédl na Maka a zjistil, že jeho přítel je na pochybách a cítí se zaskočen. Má příliš dobré srdce, je to ještě cucák a nechápe, že krutost ve vztahu k nepříteli je nevyhnutelná… Chtělo by to bacit pěstí do stolu a zařvat na něj, aby držel hubu a zbytečně neplácal pitomosti, nýbrž poslouchal starší a zkušenější, když se ve věcech zatím nevyzná. Jenže Mak přece není žádný nevzdělaný zabedněnec. Jemu je jen třeba všechno pořádně vysvětlit a on už pochopí…

»Ne!« trval paličatě na svém Mak. »Za peníze se nenávidět nedá. A oni nenávidí…, ti vás tak nenávidí…, v životě by mě nenapadlo, že člověk člověka může takhle nenávidět. Tvoje nenávist vůči nim je menší než jejich vůči tobě. A tak bych chtěl vědět proč?«

Gaj se převlékl do pyžama, pověsil stejnokroj do skříně a otočil se k Maximovi. Kandidát Sim seděl na svém gaučíku, který mu Rada nastěhovala do volného kouta; jednu holínku už si stáhl a držel ji v ruce, druhou prozatím ponechával bez povšimnutí. Oči zabořené do zdi, ústa pootevřená. Gaj se k němu přikradl ze strany a pokusil se ho cvrnknout do nosu. Jako obvykle se mu to nepodařilo, protože Mák v poslední chvíli ucukl:

»O čempak to dumáme?« zeptal se rozverně Gaj. »Stýskáš si, že tu není Rada? Máš smůlu, chlapče, dneska má denní.«

Mak se slabě pousmál a pustil se do druhé holínky. Pak přece jen promluvil.

»Proč? To ne…,« zamumlal roztržitě a znovu znehybněl. »Ty, Gaji, vždycky jsi mi říkal, že pracují za peníze…«

»Kdo? Degeneráti?«

»Ano. Vykládal jsi to často — chlapcům i mně… Placení agenti Honti… A rytmistr to taky pořád tvrdí, denně jedno a totéž.«

»Jak jinak?« opáčil neochotně Gaj v neblahé předtuše, že Mak už zase začíná se svými jednotvárnými úvahami. »Ty jsi přece jen trdlo, Maku. Kde by se brala nějaká nová slova, když je všechno pořád při starém? Degeneráti jsou přece stále stejní degeneráti. A jak peníze od nepřítele dostávali, tak je dostávají dál. Třeba loni se podařilo dostat jednu takovou skupinu za městem — měli sklep nacpaný pytli peněz. A kde by poctivý člověk přišel k takovým penězům? To přece nejsou žádní bankéři nebo průmyslníci…!«

Mak pečlivě postavil holínky do kouta ke zdi, narovnal se a rozepnul si kombinézu.

»Gaji, nestává se ti někdy, že ti o člověku něco kolem dokola tvrdí, a ty se na něj podíváš a cítíš, že to není možné? Že je to omyl? Nesmysl?«

»Stávalo se to…,« přiznal zachmuřeně Gaj. »Ale pokud máš na mysli degeneráty…«

»Ano, právě je. Dobře jsem si je dnes prohlédl. Jsou to lidi jako ostatní, někdo lepší, někdo horší, stateční i bázliví, ale rozhodně žádná zvířata, jak jsem si původně myslel… a jak se vy všichni domníváte… Počkej, nepřerušuj mě. Já nevím, zda tu někomu působí nějakou škodu nebo ne, podle všech známek patrně ano, ale nevěřím, že by byli koupení.«

»Jak to, že nevěříš?« zamračil se Gaj ještě víc. »Dobře, dejme tomu, že mně věřit nemusíš, já nic neznamenám. Ale panu rytmistrovi? Nebo panu brigadýrovi?«

Maxim shodil kombinézu, přistoupil k oknu a s tváří přitištěnou ke sklu se oběma rukama opřel o rám.

»A co když se mýlí?« pronesl nakonec.

»Mýlí…?« opakoval nechápavě Gaj s očima upřenýma na Maximova záda. »Kdo se mýlí? Pan brigadýr? Ty jsi ale moula!«

»No dobře,« řekl Mak a obrátil se. »O tom teď přece nemluvíme. Mluvíme o degenerátech. Zamysli se třeba sám nad sebou. Ty přece za svou věc zemřeš, když bude třeba…«

»Zemřu,« přisvědčil pohotově Gaj. »A ty taky.«

»Správně. Zemřem. Ale zemřem pro věc — ne pro legionářskou menáž nebo pro peníze. Kdyby mi někdo dával třeba tisíc miliónů v těch vašich papírkách, stejně bych na smrt nešel…! Copak ty bys souhlasil?«

»Samozřejmě ne,« řekl Gaj. Je to ťunťa, ten Mak, pořád si vymýšlí.

Pak adjutant zavolal Mema Gramena a s tím už se vůbec nemazali. Byl to ten muž, co střílel v předsíni. V jeho případě bylo všechno jasné — při zadržení kladl ozbrojený odpor, takže se ho ani na nic neptali. Seděl tu ztěžklý a shrbený, a když mu brigadýr předčítal rozsudek smrti, lhostejně zíral do stropu a levou rukou si choval pravičku, jejíž vykloubené prsty měl převázané hadříkem. Maxim v něm vytušil jakýsi nepřirozený klid, věcnou jistotu, chladný nezájem o vše, co se kolem něj právě udalo, ale nedokázal se ve svých pocitech vyznat…

Gramena ještě ani nestačili odvést a adjutant už s úlevou skládal papíry zpátky do desek, brigadýr s civilem se rozpovídali o nejnovější praxi služebního postupu, kdežto rytmistr Čaču přistoupil k Pandimu a Maximovi a poslal je pryč. V jeho průzračných očích Maxim jasně zachytil hrozbu a výsměch, ale nechtěl o tom přemýšlet. S odcizenou zvědavostí a soucitem teď přemítal o člověku, který zabije ženu. Bylo to obludné, nemožné, ale v nejbližších osmačtyřiceti hodinách to někoho čekalo.

A vstoupila žena, stejně bílá a průzračná jako včera, jako by ještě pořád byla v mdlobách; když však po ní Pandi vztáhl ruku, aby ji chytil za loket a posadil, prudce uškubla jako před nějakou slizkou ohavností a Maxim se vyděsil, že snad Pandiho ještě udeří. Neuhodila ho, měla spoutané ruce, ale zřetelně pronesla: »Nedotýkej se mě, ničemo!« obešla ho a posadila se.

Brigadýr jí položil běžné otázky. Neodpovídala. Civil jí připomněl dítě a manžela, ale ona nepromluvila ani tentokrát. Seděla zpříma. Maxim jí do tváře neviděl, sledoval jen vyhublý napjatý krk pod světlými rozcuchanými vlasy.

»Vy všichni jste arciničemové!« prohlásila najednou. »Vrazi. Všichni zemřete. Tebe neznám, brigadýre, a vidím tě poprvé a naposledy v životě. Ty zajdeš šerednou smrtí. Bohužel to nebude mou rukou, ale smrt to bude moc a moc šeredná. A ty, krvavý pochope, dopadneš stejně. Dva jako ty jsem oddělala osobně. Tebe bych odrovnala taky, kdybych se ti dostala na kobylku, kdyby nebylo těch dvou mizerů, co mám za zády…« Musela popadnout dech. »A zemřeš snadno. Gel minul, ale znám lidi, kteří určitě zasáhnou…«

Nepřerušovali ji, naopak pozorně poslouchali. Zdálo se, jako by byli ochotni naslouchat jí celé hodiny, ona se však z ničeho nic zvedla a vykročila ke stolu, ale Pandi ji chytil za rameno a smýkl jí zpátky na židličku. Plivla ze všech sil, sliny však až ke stolu nedolétly a žena najednou změkla a rozplakala se. Chvíli se dívali, jak pláče. Pak brigadýr vstal a odsoudil ji k likvidaci do osmačtyřiceti hodin, Pandi ji popadl za loket, vystrkal ji ze dveří a civil si spokojeně zamnul dlaně, usmál se a prohodil: »Tomu říkám úspěch. Výborná práce.« A brigadýr mu řekl: »Za to poděkuj rytmistrovi.« A rytmistr Čaču utrousil: »Hlavně že z nich něco vypadne,« a všichni umlkli.