»Počkej, to znamená, že jsou o něčem přesvědčeni?« přerušil ho Mak. »Jsou o své věci přesvědčeni? Ale když je vzdělaný člověk přesvědčen o své pravdě, nemají s tím hontské peníze nic společného…«

Gaje to přestalo bavit. Už se chtěl jako k poslednímu prostředku uchýlit ke Kodexu Ohňostrůjců a skoncovat s tímhle nekonečným hloupým sporem, ale vtom toho Mak nechal sám, mávl rukou a křikl:

»Rado! Už nespi! Legionáři mají hlad a zastesklo se jim po dámské společnosti.«

K obrovskému Gajovu překvapení se za závěsem skutečně ozval Radin hlas:

»Já přece už dávno nespím, hulákáte tu jako někde u vás na cvičáku, páni legionáři.« »Jak to, že jsi doma?« vyhrkl Gaj. Rada už si zapínala župan a vstoupila do místnosti. »Přišla jsem o práci,« oznámila mu. »Matka Tej zavřela svůj podnik. Něco zdědila a chce se odstěhovat na venkov. Ale už mě doporučila na nějaké dobré místo… Maku, proč máš všechno rozházené? Skliď si to do skříně. Kluci, přece jsem vás prosila, abyste mi nechodili v holínkách do pokoje. Kde máš holínky, Gaji?! Prostřete na stůl, hned budeme obědvat… Nějak jsi zhubl, Maku. Co to tam s tebou dělají?«

»Tak dělej, dělej,« pobízel ji Gaj. »Koukej přinést ten oběd.«

Vyplázla na něj jazyk a odešla. Gaj si Maka, který se za dívkou jako obvykle vlídně zadíval, čtverácky změřil.

»Pěkná holka, co říkáš?« zeptal se a vzápětí se zděsil: Makova tvář znenadání žulově ztvrdla. »Co je to s tebou?«

»Poslyš,« řekl Mak, »všechno bych to třeba nakonec bral. Všechno. Dokonce i mučení je asi za takových okolností myslitelné. Vy to musíte vědět líp. Ale střílet ženy…, mučit ženy…« Shrábl své holínky a odešel z pokoje pryč.

Gaj si rozpačitě odkašlal, energicky se oběma rukama poškrábal v týle a začal prostírat na stůl. Po tomhle rozhovoru zůstal v jeho nitru nepříjemný nános. Taková rozpolcenost. Samo sebou, Mak je zelenáč a jako by ani nebyl z tohoto světa, ale ty jeho argumenty podivuhodně sedí. Je to logik, v tom to je, perfektní logik. Třeba teď před chvílí — mlel vyslovené fantasmagorie, a nakonec se mu to všechno krásně logicky seřadilo. Gaj si musel přiznat, že nebýt téhle rozmluvy, sotva by někdy připadl na věc tak prostou, že nejpodstatnější vlastností degenerátů je to, že jsou to degeneráti. Jakmile bychom je této vlastnosti zprostili, všechna ostatní obvinění vůči nim se změní v paskvil. Ano, zakopaný pes je v tom, že jsou to degeneráti, kteří nenávidí všechno normální… To stačí — a celá věc se klidně obejde i bez hontského zlata… A co ti Hontové — že by to teda byli taky degeneráti? To nám neříkali. Jenže když to nejsou degeneráti, tak by je naši degeneráti měli nenávidět stejně jako nás… Massarakš! Aby ji hrom spral, tuhle logiku…

Jakmile se Mak vrátil, Gaj se na něj okamžitě vrhl.

»Jak jsi mohl vědět, že je Rada doma?«

»Jak to, jak? To bylo přece jasné…«

»A když ti to bylo jasné, tak proč jsi mě na to neupozornil? A proč si, massarakš, pouštíš jazyk na špacír před cizími lidmi, třiatřicetkrát massarakš?!«