»No dobře. Tak je to statečný a dobrý degenerát. Viděl jsem jeho knihovnu. Je nesmírně vzdělaný. Ví toho tisíckrát víc než ty nebo rytmistr… Tak proč je proti nám? Pokud by všechno bylo tak, jak říkáš, proč by to on, vzdělanec a intelektuál, nevěděl? Proč nám tváří v tvář smrti říká, že je za národ a proti nám?«

»Vzdělaný degenerát — to je degenerát na druhou,« zdůraznil kazatelsky Gaj. »A jako degenerát nás nenávidí. A vzdělání mu pomáhá jeho nenávist zdůvodňovat a šířit. Vzdělanost nemusí být vždycky jen požehnání, kamaráde. Je jako samopal: přijde na to, v čích se ocitne rukou.«

»Já myslím, že vzdělání je požehnání vždycky,« namítl Mak.

»Tak to ne. Já bych například byl nejraději, kdyby všichni Hontové byli nevzdělaní. To bychom aspoň mohli žít jako lidi, a ne pořád jen čekat na smrtící úder. Srovnali bychom je raz dva.«

»To ano,« podotkl Mak s nepochopitelnou intonací. »Někoho srovnat — to umíme. Krutost bychom mohli třeba rozdávat.«

»Už zase mluvíš jako dítě. Myslíš, že bychom nebyli raději, kdybychom se mohli omezit jen na přesvědčovací kampaně? Bylo by to levnější, obešlo by se to bez krveprolití. Jenže co se dá dělat? Oni si své přesvědčení vzít nedají…«