Gaj se převlékl do pyžama, pověsil stejnokroj do skříně a otočil se k Maximovi. Kandidát Sim seděl na svém gaučíku, který mu Rada nastěhovala do volného kouta; jednu holínku už si stáhl a držel ji v ruce, druhou prozatím ponechával bez povšimnutí. Oči zabořené do zdi, ústa pootevřená. Gaj se k němu přikradl ze strany a pokusil se ho cvrnknout do nosu. Jako obvykle se mu to nepodařilo, protože Mák v poslední chvíli ucukl:

»O čempak to dumáme?« zeptal se rozverně Gaj. »Stýskáš si, že tu není Rada? Máš smůlu, chlapče, dneska má denní.«

Mak se slabě pousmál a pustil se do druhé holínky. Pak přece jen promluvil.

»Proč? To ne…,« zamumlal roztržitě a znovu znehybněl. »Ty, Gaji, vždycky jsi mi říkal, že pracují za peníze…«

»Kdo? Degeneráti?«

»Ano. Vykládal jsi to často — chlapcům i mně… Placení agenti Honti… A rytmistr to taky pořád tvrdí, denně jedno a totéž.«

»Jak jinak?« opáčil neochotně Gaj v neblahé předtuše, že Mak už zase začíná se svými jednotvárnými úvahami. »Ty jsi přece jen trdlo, Maku. Kde by se brala nějaká nová slova, když je všechno pořád při starém? Degeneráti jsou přece stále stejní degeneráti. A jak peníze od nepřítele dostávali, tak je dostávají dál. Třeba loni se podařilo dostat jednu takovou skupinu za městem — měli sklep nacpaný pytli peněz. A kde by poctivý člověk přišel k takovým penězům? To přece nejsou žádní bankéři nebo průmyslníci…!«

Mak pečlivě postavil holínky do kouta ke zdi, narovnal se a rozepnul si kombinézu.

»Gaji, nestává se ti někdy, že ti o člověku něco kolem dokola tvrdí, a ty se na něj podíváš a cítíš, že to není možné? Že je to omyl? Nesmysl?«

»Stávalo se to…,« přiznal zachmuřeně Gaj. »Ale pokud máš na mysli degeneráty…«

»Ano, právě je. Dobře jsem si je dnes prohlédl. Jsou to lidi jako ostatní, někdo lepší, někdo horší, stateční i bázliví, ale rozhodně žádná zvířata, jak jsem si původně myslel… a jak se vy všichni domníváte… Počkej, nepřerušuj mě. Já nevím, zda tu někomu působí nějakou škodu nebo ne, podle všech známek patrně ano, ale nevěřím, že by byli koupení.«

»Jak to, že nevěříš?« zamračil se Gaj ještě víc. »Dobře, dejme tomu, že mně věřit nemusíš, já nic neznamenám. Ale panu rytmistrovi? Nebo panu brigadýrovi?«

Maxim shodil kombinézu, přistoupil k oknu a s tváří přitištěnou ke sklu se oběma rukama opřel o rám.

»A co když se mýlí?« pronesl nakonec.

»Mýlí…?« opakoval nechápavě Gaj s očima upřenýma na Maximova záda. »Kdo se mýlí? Pan brigadýr? Ty jsi ale moula!«

»No dobře,« řekl Mak a obrátil se. »O tom teď přece nemluvíme. Mluvíme o degenerátech. Zamysli se třeba sám nad sebou. Ty přece za svou věc zemřeš, když bude třeba…«

»Zemřu,« přisvědčil pohotově Gaj. »A ty taky.«

»Správně. Zemřem. Ale zemřem pro věc — ne pro legionářskou menáž nebo pro peníze. Kdyby mi někdo dával třeba tisíc miliónů v těch vašich papírkách, stejně bych na smrt nešel…! Copak ty bys souhlasil?«

»Samozřejmě ne,« řekl Gaj. Je to ťunťa, ten Mak, pořád si vymýšlí.