»Tak,« řekl adjutant. »Zbyli nám Ordi Taderová, Memo Gramenu a ještě dva, kteří odmítají sdělit jméno.«

»Těmi bychom měli začít,« navrhl civil.

»Číslo sedmdesát tři třináct,« zvolal adjutant.

Číslo sedmdesát tři třináct vešlo a posadilo se na stoličku. Ten muž — suchý, šlachovitý člověk s chorobně kyprými, prokousanými a napuchlými rty — byl také v poutech, přestože místo jedné ruky měl protézu.

»Vaše jméno?« zeptal se brigadýr.

»A které?« otázal se vesele jednoruký.

Maxim se až zachvěl — byl přesvědčen, že invalida bude mlčet.

»To jich máte tolik? V takovém případě uveďte pravé.«

»Moje skutečné jméno je sedmdesát tři třináct.«

»Mnno… Co jste dělal v Ketšefově bytě?«

»Ležel v bezvědomí. Jak račte vědět, umím to výborně. Nemám to třeba předvést?«

»Nenamáhejte se,« přerušil ho muž v civilu. Pukal vzteky. »Tohle umění se vám bude ještě moc hodit.«