Adjutant se konečně taky usadil a pronesl někam směrem ke kovovému sedadlu:
»Nole Renadu.«
Pandi strčil do dveří, vyklonil se do chodby a hlasitě opakoval.
»Nole Renadu!«
Z chodby bylo slyšet nějaký pohyb a do místnosti vstoupil starší, dobře oblečený, ale celý pomačkaný a potrhaný muž. Nohy se mu lehce motaly. Pandi ho popadl za loket a usadil na kovové sedadlo. Dveře se hlučně zabouchly. Muž si odkašlal, opřel se dlaněmi o kolena a hrdě vztyčil hlavu.
»Mnó…,« protáhl brigadýr s pohledem zabořeným do papírů a najednou zadrmolil:
»Nole Renadu, padesát šest let, majitel činžovních domů, člen magistrátu… Mno… Člen Klubu veteránů…« (Civil zívl, přikryl si ústa rukou, vytáhl z kapsy barevný magazín, položil si ho na kolena a začal v něm listovat.) »Zadržen tehdy a tehdy, tam a tam… Při osobní prohlídce zajištěno… Mno… Co jste dělal v Trubačské ulici číslo osm?«
»Jsem majitelem toho domu,« prohlásil důstojně Renadu. »Radil jsem se se svým domovníkem.«
»Zkontrolovali jste doklady?« obrátil se brigadýr na adjutanta.
»Tak jest. Všechno v pořádku.«
»Mno…,« pokračoval brigadýr. »Řekněte mi, pane Renadu, znáte někoho ze zatčených?«
»Ne,« odpověděl Renadu a energicky zakroutil hlavou. »Jak bych je taky mohl znát…? Ačkoli… jeden z nich se jmenuje Ketšef… Mám takový dojem, že v jednom z mých domů bydlí nějaký Ketšef… Ovšem přesně to nevím. Možná se mýlím, možná to ani není v mém domě. Mám totiž ještě dva další domy — jeden…«