Pandi Maxima starostlivě umístil vpravo za kovové sedadlo, sám se postavil vlevo a šeptem zavelel »pozor!«. Oba strnuli. Rytmistr seděl nohu přes nohu, pokuřoval a lhostejně si oba legionáře prohlížel. Maxim si však i přes tuto zdůrazňovanou ledabylost v chování naprosto jasně uvědomoval, že ho rytmistr bedlivě zkoumá, právě jeho.
Pak se za Pandiho zády otevřely dveře. Řadový vojín okamžitě postoupil o dva kroky kupředu, ukročil vpravo a provedl vlevo v bok. Maxim sebou také trhl, ale hned si uvědomil, že on nikomu v cestě nestojí, takže jeho se to netýká, a tak jen ještě víc vytřeštil oči. Přece jen bylo v téhle hře pro dospělé něco, nakažlivého — navzdory jejímu primitivismu a — s ohledem na zbědovanost celého obydleného ostrova —i zřejmé nepatřičnosti.
»Pozor!« štěkl Pandi.