Tentokrát následoval výbuch euforie po rozkazu číslo sto dvacet sedm o povýšení řádného vojína Dimby na kaprála, rozkazu číslo sto dvacet osm o udělení pochvaly kandidátu na řádného vojína Simovi za odvahu prokázanou během poslední operace a rozkazu číslo sto dvacet devět o zahájení oprav budovy kasárenského bloku čtvrté roty. Sotva brigádní adjutant strčil papíry s rozkazy do kožených desek, brigadýr si strhl důstojnickou čepici z hlavy, nabral plné plíce vzduchu a skřípavým falzetem zařičel: »Vpřed… Legionáři.. .! Oceloví chlapci…!« A už to jelo, už to běželo… Tentokrát to bylo ještě kormutlivější než jindy, protože si Maxim všiml, jak po tmavých tvářích rytmistra Čača kanou slzy. Legionáři ryčeli jako býci a do taktu bušili masivními pažbami na masivních kožených řemenech. Aby nic neviděl a neslyšel, pevně zavřel oči, rozeřval se jako rozlícený tachorg a jeho hlas přehlušil všechny ostatní — alespoň jemu to tak připadalo. »Vpřed, boříce pevnosti…!« vyřvával zuřivě a nevnímal už nikoho kromě sebe samého. To jsou přece idiotská slova… Nejspíš to sepsal nějaký kaprál. Člověk asi musí mít svou věc moc rád, aby dokázal jít do boje s takovými slovy na rtech. Otevřel oči a spatřil hejno černých ptáků, kteří se zděšeně zmítali nad cvičištěm… »Nespasí tě ani démantový štít, nepříteli náš…«