Ve dveřích se otočil k Maximovi, poklepal si prstem na čelo a zmizel. Bylo slyšet, jak Pandi na chodišti z plna hrdla vyzpěvuje Mámo, nech toho. Maxim si povzdechl, položil samopal na stůl a přistoupil k hromadě knih, vyvalených z polic na postel a na podlahu. Náhle se přistihl při myšlence, že tady ještě nikde neviděl tolik knih pohromadě. V knihkupectvích jich samozřejmě bylo mnohem víc, ale jen co do počtu svazků, ne do počtu titulů.
Většinou staré folianty se zažloutlými stránkami. Některé mírně ohořelé, jiné k velkému Maximovu překvapení značně radioaktivní. Neměl však čas prohlížet si je zevrubně.
Zabalil dva rance a zamířil ke dveřím, v poslední chvíli se však přece jen rozpomněl a vrátil se pro zbraň. Na stole pod sklem zahlédl dvě fotografie. Na jedné spatřil tu průzračnou ženu, která chovala na klíně asi čtyřletého klučinu s udiveně pootevřenou pusinkou; sama žena byla na snímku mladá, spokojená a sebevědomá; druhý snímek zachycoval krásnou horskou krajinu s temnými kupami stromů a starobylou pobořenou věží… Maxim si přehodil samopal na záda a vrátil se k rancům.