Otočil se na podpatku a místnost opustil. Gaj na Maxima vrhl vyčítavý pohled, ale neřekl nic. Legionáři zvedali zadržené — kopanci a štulci je nutili vstát a vlekli je ke dveřím. Ti lidé se nebránili. Vypadali jako z vaty, potáceli se a nohy pod nimi podklesávaly. Tělnatý člověk, který střílel v předsíni, hlasitě posténával a mezi zuby drtil tiché kletby. Žena nezvučně pohybovala rty. Její oči podivně svítily.
»Hele, Maku,« řekl Pandi, »vem si támhle z postele deku a ty knížky do ní zabal. Když by to nestačilo, stáhni si prostěradlo. Až to dáš dohromady, vodtáhneš to dolů a já bych vzal ten obraz… A nezapomeň si tu zase samopal, makovice pitomá! A von se eště diví, proč si na něj pan rytmistr zased! Copak to se může — zahodit v boji zbraň? Ty jseš mi teda…!«
»Nech si ty řečičky, Pandi!« okřikl ho dopáleně Gaj. »Seber obraz a plav!«