Maxim pohlédl na obraz. Byla to krajina s mořským pobřežím, vysoká vodní dálava bez obzoru, soumrak a žena vystupující z vody. Vítr. Zřejmě chladný. Ženě je zima.
»Pěkný obraz, pane rytmistře,« řekl Maxim.
»Poznáváš to?«
»Nikoli. Tohle moře jsem nikdy neviděl.«
»A jaký jsi viděl?«
»Úplně jiné, pane rytmistře. Jenže to bude tou mou falešnou pamětí.«