»Nesmysl. Viděl jsi to samý. Jenže ses nedíval ze břehu, ale z můstku, pod nohama jsi měl bílou palubu a za tebou na zádi byl eště jeden můstek, vo něco nižší. A na břehu nebyla ženská, ale tank a tys mířil pod věž… Máš vůbec představu, ty štěně, co to je, když ocelové] granát zasáhne tank pod věž? Massarakš…!« zasyčel a rozmáčkl nedokouřenou cigaretu o stůl.
»Nemám,« odtušil Maxim chladně. »Nikdy v životě jsem ničím na nic nemířil.«
»Jak to můžeš tvrdit? Ty si přece nic nepamatuješ, kandidáte Sime!«
»Pamatuju si, že jsem nemířil.«
»Pane rytmistře!«
»Pamatuji si, že jsem nemířil, pane rytmistře. A nechápu, o čem to mluvíte.«
Vstoupil Gaj v doprovodu dvou kandidátů. Začali zatčeným navlékat těžká kovová pouta.
»Tohle přece jsou taky lidi, žejo?« prohodil najednou rytmistr. »Maj ženy, děti… Někoho měli rádi a někdo měl rád je…«
Byl to jasný výsměch, ale Maxim mu řekl, co si myslel:
»Ano, pane rytmistře. Jak na to koukám, jsou to taky lidi.«
»To jste nečekal?«
»Nečekal, pane rytmistře. Čekal jsem něco docela jiného.« Koutkem oka zaznamenal Gajův vylekaný pohled. Jemu však už ze všech těch lží bylo málem na zvracení, a tak dodal: »Myslel jsem si, že to jsou skuteční degeneráti. Něco jako holá, skvrnitá… zvířata.«