Vždy ráno po snídaní brigáda nastupovala na cvičiště k dennímu rozkazu a rozvodu do zaměstnání. Pro Maxima to byla — pokud nepočítáme večerní prověrky — ta nejtíživější procedura. Čtení jakéhokoli rozkazu vrcholilo vysloveným orgasmem nadšení. Maxim se musel nutit, aby v sobě dokázal potlačit bezděčné opovrhování těmito explozemi šílenství, které se zmocňovalo celé brigády velitelem počínaje a konče posledním kandidátem; nadával si za skepticismus odštěpence a cizáka; upřímně se snažil nadchnout se pro denní rozkaz a v duchu se přesvědčoval, že už konečně musí pochopit, musí vstřebat ducha jejich věci. To však bylo nesmírně těžké.
Sám byl od dětství vychováván ke zdrženlivě ironické sebereflexi a nepřízni vůči příliš halasným slovům, a tak se na své přátele ve zbrani, dobré, prosté a vlastně ohromné chlapce, vždycky skoro zlobil, když po přečtení rozkazu o třech dnech vězení pro kandidáta toho a toho za odmlouvání řádnému vojínovi tomu a tomu najednou dočista ztratili jindy sobě vlastní dobromyslnost a smysl pro humor a jali se zaníceně hulákat hurá! a se slzami v očích zpívat pochod Bojové legie, který dvakrát třikrát opakovali, někdy i čtyřikrát. Při takové příležitosti se z brigádní kuchyně vyrojili i kuchaři, horlivě se přidávali a jako smyslů zbavení mávali do taktu sběračkami a noži, což si mohli dovolit, protože naštěstí stáli mimo tvar. Maxim si už mezitím stačil řádně zapsat za uši, že v tomhle světě musí být stejný jako ostatní, zpíval tudíž taky a taky se snažil ztratit smysl pro humor, což se mu dařilo, ale bylo mu to proti mysli, protože se nikterak duchovně nepovznášel a o to mu tohle všechno bylo trapnější.