Muž v bílém plášti se zasmál. Byl to děsivý smích, tak by se nejspíš smál umrlec.

»Skončete tu komedii, brigadýre,« řekl. »Nač vám to je?«

»Jste vůdce skupiny?«

»Ano, byl jsem.«

»Koho z členů organizace můžete jmenovat?«

»Nikoho.«

»Jste si tím jist?« zeptal se najednou civil.

»Ano.«

»Podívejte se, Ketšefe,« pronesl vemlouvavě muž v civilu. »Dostal jste se do krajně svízelné situace. Víme o vaší skupině všechno. Dokonce víme ledacos o jejích stycích. Musíte pochopit, že takové informace jsme získali od jisté osoby z vaší organizace a teď záleží jen na nás, jak se ta osoba bude jmenovat — zda Ketšef nebo nějak jinak…«

Ketšef mlčky sklonil hlavu.

»Hej, vy!« zakrákal rytmistr Čaču. »Vy jste přece bejvalej fronťák a důstojník k tomu. Copak nechápete, co vám nabízíme? Žádnej život, massarakš! Oficírskou čest!«

Ketšef se znovu zasmál, zakuckal se, ale neřekl nic. Maxim pocítil, že tenhle člověk se ničeho nebojí. Ani smrti, ani hanby. Už všechno prožil. Už se považuje i za mrtvého, i za zhanobeného… Brigadýr pokrčil rameny, zvedl se a prohlásil, že Gel Ketšef, padesátiletý, ženatý, povoláním zubní lékař, se na základě zákona o veřejném zdraví odsuzuje k likvidaci. Rozsudek bude vykonán do osmačtyřiceti hodin a může být změněn za předpokladu, že odsouzený poskytne požadované informace.