»Pardon,« přerušil ho civil, aniž zvedl oči od časopisu. »Nepostřehl jste náhodou, o čem mluvili další zatčení?«

»Ééé…,« zamečel Renadu. »Abych pravdu řekl… Máte tam… ééé… hmyz… Takže jsme mluvili především o hmyzu… Někdo si tam v koutě něco šeptal, ale mám-li být upřímný, měl jsem docela jiné starosti… Já dal přednost hmyzu, cheche.«

»Přirozeně,« souhlasil brigadýr. »No tak dobře, omlouvat se vám samozřejmě nebudeme, pane Renadu. Tady jsou vaše doklady, jste volný… Velitel stráže!« dodal zvýšeným hlasem.

Pandi otevřel dveře a křikl:

»Velitel eskorty k brigadýrovi!«

»Ale jaképak omluvy, o tom nemůže být ani řeči,« pronesl vážně pan Renadu. »Za všechno můžu jedině já, já osobně… A dokonce ani ne já osobně, ale ta zatracená dědičnost… Dovolíte?« obrátil se k Maximovi a ukázal na stůl, kde ležely jeho doklady.

»Sedět,« utrousil tiše Pandi.

Vstoupil Gaj. Brigadýr mu předal papíry, přikázal, aby panu Renadovi byl navrácen zajištěný majetek a pan Renadu aby byl propuštěn.

»Raše Musai,« oznámil adjutant kovovému sedadlu.

»Raše Musai,« opakoval Pandi do otevřených dveří.

Raše Musai byl vychrtlý, nadobro utrápený člověk v odřeném županu a jedné pantofli. Sotva si sedl, brigadýrova šíje zbrutnátněla a její majitel zařval: »Tak ty se schováváš, mizero?« na což Raše Musai začal zmateně brebentit, že se vůbec neschovává, že má nemocnou ženu a tři děti, že ještě nezaplatil za byt, že ho zadrželi už dvakrát a zase ho pustili, že dělá v továrně na nábytek a že nic neprovedl. A Maxim už čekal, že ho propustí, ale vtom brigadýr vstal a prohlásil, že Raše Musai, dvaačtyřicetiletý, ženatý, dvakrát zadržený, se v souladu se zákonem o bezpečnostní prevenci odsuzuje k sedmi létům vězení. Rašemu Musaiovi zhruba minutu trvalo, než pochopil smysl právě vyřčeného, a pak se odehrál příšerný výjev. Nešťastný nábytkářský dělník plakal, nesouvisle prosil o milost, pokoušel se padat na kolena a dál křičel a slzel, ale to už ho Pandi vláčel do chodby. Maxim na sobě znovu zachytil pohled rytmistra Čača.

»Kivi Popšu,« přečetl adjutant.