Když chlapce vyvedli, adjutant řekl:

»Takže póvl bychom měli za sebou. Teď přijde na řadu skupina.«

»Začněte rovnou šéfem,« poradil civil. »Jakže se to jmenuje — Ketšef?«

Adjutant mrkl do papírů a znovu oslovil železné sedadlo:

»Gel Ketšef.«

Přivedli člověka, kterého Maxim znal — toho v bílém plášti. Měl pouta na rukou, a proto mu nepřirozeně visely před tělem. Nápadné byly jeho nádherné oči a oteklý obličej. Posadil se a pohled upřel na obraz nad brigadýrovou hlavou.

»Jmenujete se Gel Ketšef?« zeptal se brigadýr.

»Ano.«

»Jste zubní lékař?«

»Byl jsem.«

»Co máte společného s doktorem Gobbim?«

»Koupil jsem jeho praxi.«

»Tak proč nepraktikujete?«

»Prodal jsem zařízení.«

»Proč?«

»Poměry se stále zhoršují,« odpověděl Ketšef.

»Jaké jsou vaše vztahy s Ordi Taderovou?«

»Je to moje žena.«

»Máte děti?«

»Měli jsme — syna.«

»Kde je?«

»Nevím.«

»Co jste dělal za války?«

»Bojoval.«

»Proč jste se začal zabývat protistátní činností?«

»Protože v dějinách tohoto světa ještě neexistoval odpornější stát,« řekl Ketšef. »Protože jsem miloval svou ženu a své dítě. Protože jste zabili mé přátele a rozložili můj národ. Protože jsem vás vždycky nenáviděl. Stačí?«

»Stačí,« ujistil ho klidně brigadýr. »Dokonce víc než stačí. Radši nám řekněte, kolik vám platí Hontové. Nebo vás snad honoruje Pandea?«