A vstoupila žena, stejně bílá a průzračná jako včera, jako by ještě pořád byla v mdlobách; když však po ní Pandi vztáhl ruku, aby ji chytil za loket a posadil, prudce uškubla jako před nějakou slizkou ohavností a Maxim se vyděsil, že snad Pandiho ještě udeří. Neuhodila ho, měla spoutané ruce, ale zřetelně pronesla: »Nedotýkej se mě, ničemo!« obešla ho a posadila se.

Brigadýr jí položil běžné otázky. Neodpovídala. Civil jí připomněl dítě a manžela, ale ona nepromluvila ani tentokrát. Seděla zpříma. Maxim jí do tváře neviděl, sledoval jen vyhublý napjatý krk pod světlými rozcuchanými vlasy.

»Vy všichni jste arciničemové!« prohlásila najednou. »Vrazi. Všichni zemřete. Tebe neznám, brigadýre, a vidím tě poprvé a naposledy v životě. Ty zajdeš šerednou smrtí. Bohužel to nebude mou rukou, ale smrt to bude moc a moc šeredná. A ty, krvavý pochope, dopadneš stejně. Dva jako ty jsem oddělala osobně. Tebe bych odrovnala taky, kdybych se ti dostala na kobylku, kdyby nebylo těch dvou mizerů, co mám za zády…« Musela popadnout dech. »A zemřeš snadno. Gel minul, ale znám lidi, kteří určitě zasáhnou…«

Nepřerušovali ji, naopak pozorně poslouchali. Zdálo se, jako by byli ochotni naslouchat jí celé hodiny, ona se však z ničeho nic zvedla a vykročila ke stolu, ale Pandi ji chytil za rameno a smýkl jí zpátky na židličku. Plivla ze všech sil, sliny však až ke stolu nedolétly a žena najednou změkla a rozplakala se. Chvíli se dívali, jak pláče. Pak brigadýr vstal a odsoudil ji k likvidaci do osmačtyřiceti hodin, Pandi ji popadl za loket, vystrkal ji ze dveří a civil si spokojeně zamnul dlaně, usmál se a prohodil: »Tomu říkám úspěch. Výborná práce.« A brigadýr mu řekl: »Za to poděkuj rytmistrovi.« A rytmistr Čaču utrousil: »Hlavně že z nich něco vypadne,« a všichni umlkli.