Jeho obrazotvornost však již pracovala naplno, v televizi zase běžela nějaká hloupost, a tak se Gaj nakonec neudržel a začal o divokých degenerátech vykládat sám. Ledacos o nich věděl, však proti nim tři roky bojoval a nevyvaloval se někde v týlu, jako všichni ti filozofové… Radě přišlo staříka líto a vynadala Gajovi do vejtahů, jenže strýček s Makem se bůhvíproč přidali na jeho stranu a požádali ho, aby pokračoval. Gaj prohlásil, že už neřekne ani slovo. Za prvé se opravdu mírně urazil a pak — když se probíral vlastní pamětí, nedokázal tam najít nic, co by vyvrátilo smyšlenky toho starého opilce. Pak se mu konečně rozbřesklo: vzpomněl si, co jednou vykládal staršina stočtrnáctého oddílu odsouzenců k smrti Zef, a se škodolibým potěšením to strýčkovi naservíroval. Ta zrzavá tlama Zef říkala, že degeneráti jsou prostě nuceni zvýšit svou aktivitu, protože na ně samotné se z druhé strany tlačí radioaktivní poušť, a ti chudáci se nemají kam vrtnout, jedině by se mohli pokusit o ozbrojený průlom do oblastí nezasažených jaderným zářením.

»Kdo ti tohle vykládal?« zeptal se pohrdlivě strýček, »Jaký pablb zabedněná si mohl vzít do palice tak primitivní myšlenku?«

Gaj mu zlomyslně pohlédl přímo do očí a důležitě prohlásil:

»To je názor jistého Allu Zefa, našeho předního psychiatra.«

»A kdepak ses s ním setkal,« otázal se ještě sarkastičtěji strýček. »Snad ne na rotní kuchyni?«