Pan rytmistr a Mak už seděli v autě. Pan rytmistr u volantu, Mak se samopalem mezi koleny na zadním sedadle. Otevřel dveře a odsouzenci nastoupili. »Na podlahu!« zavelel Gaj. Poslušně se posadili na kovovou podlahu, kdežto Gaj se uvelebil na sedadle proti Makovi. Pokusil se zachytit jeho pohled, jenže ten se díval na odsouzence. Ne, díval se na tu ženskou, která se choulila na podlaze a rukama si objímala kolena. Pan rytmistr se ani neobrátil, jen se zeptal: »Hotovo?« a vůz se rozjel.

Cestou nemluvili. Pan rytmistr štval vůz šílenou rychlostí, nejspíš chtěl se vším skoncovat do soumraku, proč taky otálet… Mak neustále zíral na ženu, jako by se pokoušel pohlédnout jí do očí, kdežto Gaj dál vytrvale pásl po jeho pohledu. Odsouzenci, jimiž házení a nadskakování rychle jedoucího auta nešetrně smýkalo po podlaze, se chytali jeden druhého: tlouštík se pokusil prohodit se ženou pár slov, ale Gaj ho okřikl. Mezitím už se dostali z města ven, minuli strážní stanoviště a okamžitě odbočili na zanedbanou polní cestu, na známou, dokonce moc dobře známou cestu vedoucí k Růžovým jeskyním.

Vůz drncal všemi čtyřmi koly, ale něčeho se držet Gaj dost dobře nemohl. Mak zřejmě nehodlal a nechtěl zvednout oči a navíc se ho ještě ty dvě polomrtvoly začaly chytat za kolena, aby trochu zmírnily nemilosrdné natřásání. Gaj to nakonec nevydržel a tlustého hajzla nakopl do žeber, ale ani to nepomohlo, tlouštík se Maka chytal dál. Pan rytmistr zahnul ještě jednou, ostře přibrzdil a vůz pomalu a opatrně sjel do lomu, Pan rytmistr vypnul motor a zavelel: »Vystupovat!«