Centra

byla tím největším tajemstvím, a pak, kdo by ho vůbec ničil? To není jako útok na věž. V tomto případě jde o operaci, která by si vyžadovala obrovské prostředky a především armádu lidí, kteří jsou uchráněni zhoubného účinku záření. Potřebovali by tedy lidi imunní vůči záření nebo jednoduché, snadno přístupné ochranné prostředky. Nic takového však nebylo ani ve výhledu. Několik stovek tisíc degenerátů nemělo jednotnou organizaci, režim je rafinovaně rozdělil a pronásledoval, mnozí vůbec patřili ke kategorii takzvaných legálů, ale i kdyby se podařilo tyhle lidi sjednotit v malou armádu a vyzbrojit, Ohňostrůjci by proti ní prostě vyslali mobilní zářiče a zničili by ji…
Zef už dávno mlčel a Maxim dosud zadumaně seděl a dloubal se proutkem v černé hlíně. Zef si odkašlal a rozpačitě hlesl:
»Taktak, kamaráde. Takhle to ve skutečnosti vypadá…«
Zřejmě už si v té chvíli vyčítal, že Maximovi všechno vyklopil.
»A v co tedy doufáte?« zmohl se konečně na otázku Maxim.
Zef s Kňourem mlčeli. Maxim zvedl hlavu, spatřil jejich obličeje a zamumlal:
»Promiňte… Já… To je… Promiňte…«
»Musíme bojovat,« pronesl nevzrušeně Kňour. »Bojujeme a budeme bojovat. Zef vás seznámil s jednou ze strategických linií štábu. Existují i další, z hlediska případné kritiky stejně zranitelné a v praxi ani jednou nevyzkoušené… Pochopte, že všechno se teprve rodí. Zralá teorie boje nemůže vzniknout na prázdném místě, jen tak, z ničeho…«

Všichni Ohňostrůjci byli degeneráty, avšak zdaleka ne všichni degeneráti patřili k Ohňostrůjcům. Ti, co se mezi elitu nedokázali dostat nebo se mezi ni dostat nechtěli, případně ani netušili, že taková elita existuje, byli prohlášeni za nepřítele militantního státu a podle toho se s nimi taky zacházelo.
Maxim pociťoval takové zoufalství, jako by najednou zjistil, že jeho obydlený ostrov není obydlen lidmi, ale loutkami. Obrovský aparát hitlerovské propagandy byl ve srovnání se soustavou zářičů dětskou hračkou. Rozhlasový přijímač nemusíte zapínat, Goebbelsovy řeči a jim podobné nemusíte poslouchat, noviny se dají nečíst. Ale zbavit se paprskového pole možné není. V dějinách pozemské civilizace nikdy nic podobného neexistovalo. Doufat tu nebylo v co. Zefův plán na obsazení některé z významnějších oblastí vypadal jako nejapné dobrodružství. Měli co do činění s obří mašinérií, příliš triviální na to, aby se někam vyvíjela, a příliš gigantickou na to, aby opravňovala k naději, že by mohla být rozvrácena nějakou nevelkou, třebaže dobře organizovanou silou. V zemi nebylo síly schopné osvobodit velký národ, který neměl ani ponětí o tom, že je nesvobodný a že, jak se trefně vyjádřil Kňour, vykolejil z trati dějin. Zevnitř se tento stroj zdál nezranitelný. Vůči jakýmkoli drobným poruchám byl imunní — při částečné destrukci se okamžitě obnovoval. Na každé vnější podráždění reagoval okamžitě a jednoznačně, aniž by se staral o osudy svých jednotlivých komponentů. Jedinou šanci skýtala představa, že tento aparát musí mít své Centrum, řídicí středisko, mozek. Takové Centrum by se teoreticky dalo zničit — stroj by strnul ve vratké rovnováze a nadešel by tak okamžik, kdy by bylo možno pokusit se přesunout ho do jiných kolejí, zpět na magistrálu historie. Jenže dislokace

A pole působilo neustále. Nenápadné, všudypřítomné a všepronikající. Nepřetržitě ho vytvářela gigantická síť věží, které pokryly celou zemi. Jako olbřímí vysavač vytahovaly z desetimiliónů mozků jakoukoli pochybnost o slovech a činech Ohňostrůjců. Ohňostrůjci usměrňovali vůli a energii miliónových mas, kam uznali za vhodné. Vnucovali celému národu zavrženíhodné ideje násilí a agrese; mohli milióny mužů poslat proti dělům a kulometům; dokázali by ty milióny přinutit ve jménu čehokoli zabíjet se navzájem; mohli by dokonce, kdyby je popadl takový rozmar, vyvolat masovou epidemii sebevražd… Mohli všechno.
A dvakrát denně v deset ráno a v deset večer rozjeli svůj mamutí mozkový vysavač na plný výkon a lidé na půl hodiny dočista přestávali být lidmi. Všechno napětí, které se v podvědomí hromadilo díky fatálnímu nesouladu mezi nanucenou vizí a realitou, se uvolňovalo v záchvatech blouznivého entuziasmu, v nadšené extázi patolízalství. Takové paprskové údery nadobro potlačovaly přirozené instinkty a nahrazovaly je obludným komplexem uctívání a pocitu nikdy nekončících povinností vůči Ohňostrůjcům. V tomto stavu ozářený cele ztrácel schopnost uvažovat a fungoval jako robot, který dostal pokyn.
Nebezpečím pro Ohňostrůjce byli jen lidé, kteří vzhledem k jistým fyziologickým zvláštnostem svého organismu na záření nereagovali. Říkalo se jim degeneráti. Stálé pole na ně nepůsobilo vůbec a intenzívní záření vyvolávalo v jejich případě jen nesnesitelné bolesti. Degenerátů bylo poměrně málo, zhruba jedno procento populace, ale byly to jediné bdící bytosti v tomto království náměsíčníků. Jen oni si uchovali schopnost střízlivě hodnotit situaci a chápat svěť tak, jak skutečně existuje, působit na něj, měnit ho a řídit. A nejodpornější na tom všem bylo to, že právě oni dodávali společnosti vládnoucí elitu, které se říkalo Ohňostrůjci.

Záření vysílané z věží nebylo určeno degenerátům. Působilo na nervovou soustavu každé lidské bytosti na této planetě. Fyziologický mechanismus působení nebyl znám, ale jeho podstata spočívala v tom, že mozek ozářeného ztrácel schopnost kritické analýzy reality. Člověk myslící se proměňoval v člověka věřícího, a věřícího zběsile, fanaticky, navzdory do očí bijící skutečnosti. Každému, kdo se pohyboval v ozářené oblasti, se těmi nejprimitivnějšími metodami dalo vnuknout prakticky cokoli a ozářený takové vnuknutí chápal jako jedinou, světlou pravdu, pro kterou byl ochoten žít, trpět i zemřít.

»Doktor… a Generál… Proč — to je to snad takové tajemství?«
»Copak toho ještě nebylo dost?« zeptal se tiše Kňour.
»A proč by toho mělo být dost?« namítl Zef stejně tiše a nějak nezvykle inteligentně. »Proč by toho vlastně mělo být dost! Ty přece víš, co si o tom myslím. Víš, proč tu sedím a proč tu zůstanu sedět až do konce života. A já zase vím, co si o tom myslíš ty. Tak proč by to mělo stačit? My oba jsme toho názoru, že by se to mělo volat po náměstích a křižovatkách, a když konečně dojde na věc, najednou se rozpomeneme na disciplínu a začínáme poslušně tancovat podle píšťalky všech těch vůdcistů, liberálů a osvětářů… Jenže teď před námi stojí tenhle chlapec. Neříkej mi, že nechápeš, jaký je. Copak ani takový člověk nemá právo vědět, o co jde?«
»Možná že právě takoví by to opravdu vědět neměli,« poznamenal stále stejně tiše Kňour.
Maxim nechápavě koukal z jednoho na druhého. Najednou se sami sobě vůbec nepodobali, nějak pohasli a z Kňoura jako by tiše vyprchala ona ocelová tuhost, na níž už si vylámalo zuby tolik prokuratur a polních soudů, kdežto ze Zefa se vytratila jeho bujará, poněkud vulgární žovialita, kterou nahradil stesk, jakési skryté zoufalství, pocit křivdy a pokory… Jako by si oba najednou vzpomněli na něco, co správně měli zapomenout, a taky se o to poctivě snažili.
»Já mu to řeknu,« neptal se Zef na Kňourovo dovolení a dal najevo, že se o tom ani radit nehodlá. Prostě to oznámil.
Kňour se neozval a Zef spustil.
To, co říkal, bylo obludné. Bylo to obludné už samo o sobě, a zároveň to bylo obludné proto, že to neponechávalo žádný prostor pro pochyby. Po celou tu dobu, co Zef mluvil — tlumeně, klidně, čistým jazykem vzdělaného člověka, se zdvořilými odmlkami, když se stručnou vsuvkou přispěchal Kňour — se Maxim pokoušel v tomto novém uspořádání světa najít alespoň nějakou mezírku, ale všechno jeho úsilí bylo marné. Nabízený obraz byl přehledný, v podstatě primitivní a beznadějně logický; vysvětloval Maximovi všechna zatím známá fakta a z těch několika doposud mlhavých míst v jeho vědomostech nezůstávalo nevysvětleno ani jediné. Byl to největší a nejstrašnější z objevů, které Maxim na obydleném ostrově učinil.

»To si klidně přijde nějakej smrkáč a začne nám vykládat, že chcípeme zbytečně!« zuřil Zef.
»A co dál?« opakoval důrazně Maxim. »Legionáři přivezou mobilní zářiče a je s vámi konec.«
»Starou belu!« odsekl Zef. »Za tu dobu obyvatelstvo oblasti přejde na naši stranu a pro legionáře nebude tak snadný se tam nacpat. Jedna věc je desítka takzvanejch degenerátů, a jiná věc deset nebo sto tisíc rozzuřenejch…«
»Zefe, Zefe!« snažil se Kňour mírnit rozčileného přítele.
Zef jen netrpělivě mávl rukou.
»Statisíce rozzuřenejch lidí z měst, farmářů a možná i vojáků, kteří pochopili a na celej život už si budou pamatovat, že je někdo nestydatě voblbuje…«
Kňour beznadějně zakroutil hlavou a odvrátil se.
»Počkat, počkat,« nedal se Maxim. »Co to říkáte? A proč by to najednou měli pochopit? Ti vás přece rozsápou na kousky. Všichni v zemi mají za to, že je to protibalistická ochrana…«
»A co si myslíš ty, že to je?« zeptal se Zef a upřel na Maxima pichlavý kukuč.
»Já to přece vím,« řekl Maxim. »Už mi to vyprávěli…«
»A kdo?«

»A v zájmu toho kácet pitomé věže?« zeptal se vyzývavě Maxim. »Je pravda, že ve vaší ilegální organizaci působím teprve několik měsíců, ale po celou tu dobu slyším pořád jedno a totéž — věže, věže, věže… Já nechci bourat věže, to nemá cenu! Chci bojovat proti tyranii, proti hladu, proti chaosu, korupci, lži… Mně samo sebou nemusí nikdo vysvětlovat, že věže vás deptají a ničí… Ale vy dokonce i proti těm věžím postupujete nějak připitoměle. I každému z vás snad je naprosto jasné, že věže jsou retranslační, což znamená, že musíme udeřit přímo na Centrum, a ne se párat s každou věží zvlášť…«
Kňour i Zef promluvili jeden přes druhého:
»Kdo vám řekl o Centru?« zeptal se Kňour.
»A kde ho chceš hledat, to Centrum?« zeptal se Zef.
»Že podobná soustava musí někde mít své srdce, to chápe i nepříliš vzdělaný inženýr,« prohodil Maxim pohrdavě. »A jak ho najít, to by měl být úkol, jemuž bychom se v současné době měli věnovat. Ne běhat proti kulometům a tahat lidi na smrt, ale pátrat po Centru…«
»Tak za prvé — tohle všechno víme i bez tebe,« přerušil ho zuřivě Zef, ve kterém už všechno vřelo. »A za druhý, massarakš, nikdo nezahynul zbytečně. Každej nepříliš vzdělanej inženýr musí taky vědět, ty smrkáči usmrkaná, že když zničíme několik věží, narušíme celistvost soustavy přenosů a můžeme osvobodit celou oblast! Na to se ovšem musej ničit věže. A my se to učíme — massarakš! Chápeš to, nebo ne? A jestli ještě jednou řekneš, že naši kluci padli zbytečně…«
»Počkejte,« přerušil ho Maxim, »a dejte ty ruce pryč. Osvobodit oblast. No dobrá, a co pak…?«

»Velmi dobře chápu, co je to disciplína, a stejně dobře vím, že bez disciplíny nemá naše práce žádnou cenu. Domnívám se však, že disciplína musí být moudrá a podřízený musí mít jistotu, že rozkaz je rozumný. Vy jste mi přikázal, abych dělal spojku. Já jsem ochoten tu spojku dělat, i když bych byl schopen větších věcí, ale pokud je to zapotřebí, mohu být spojka. Musím vsak mít záruku, že telegramy, které posílám, neznamenají marnou smrt pro beztak nešťastné a zoufalé lidi…«
Zefova brada se znovu bojovně natrčila, ale Kňour i Maxim ho oba stejným gestem přinutili mlčet.
»Dostal jsem rozkaz zničit věž,« pokračoval Maxim. »Nikdo mi nevysvětlil, jaký to má smysl. Mně osobně bylo jasné, že je to praštěný a životu nebezpečný nápad, ale rozkaz jsem splnil. Ztratil jsem tam tři přátele a nakonec se ukázalo, že to byla past státní prokuratury. A já jsem si řekl dost! Víc už nejsem ochoten útočit na věže. A co víc, jsem tvrdě odhodlán všemožně bránit operacím tohoto druhu…«
»Tak jseš blbec,« neudržel se Zef. »Ty smrkáči!«
»Proč?« zeptal se Maxim.
»Nechte toho, Zefe!« okřikl vousáče Kňour, který po celou tu dobu z Maxima nespustil oka. »Jinak řečeno — vy chcete znát všechny plány našeho štábu, Maku, je to tak?«
»Ano,« potvrdil Maxim. »Už nechci pracovat naslepo.«
»Ty jseš ale drzej spratek!« zvolal Zef, »Já nemám slov, jakej ty jseš drzej spratek…! Poslouchej, Kňoure, ale mně se ten kluk líbí. Kdepak, na ty já mám voko…«
»Žádáte příliš velkou důvěru,« utrousil Kňour chladně. »Takovou důvěru si člověk musí zasloužit.«

»Ano.«
»Takže vy jste schopen kdykoli přeplavat Modrého Hada a nic se vám nestane?«
»Už jsem vám říkal, že odsud mohu utéct, kdykoli se mi zamane.«
»My ovšem nepotřebujeme, abyste uprchl… Pokud tomu dobře rozumím, nepředstavují pro vás nebezpečí ani hlídkové vozy.«
»Pokud máte na mysli mobilní zářiče, je to tak.«
»Výborně,« uzavřel Kňour. »A tím je dána vaše úloha pro nejbližší období. Budete spojka. Na můj rozkaz přeplavete řeku a pošlete z nejbližší pošty telegramy, které vám nadiktuji. Rozumíte?«
»Tomu bych rozuměl,« odtušil pomalu Maxim. »Ale nerozumím jiné věci…«
Kňour na něj hleděl bez jediného mžiknutí oka — suchý, šlachovitý, zmrzačený stařec, chladný a nelítostný bojovník, bojovník od plenek, hrůzný a úctu vzbuzující plod světa, v němž se hodnota lidského života rovná nule, muž, který nezná nic než boj a který vše s výjimkou boje zavrhuje — a v jeho přimhouřených, pátravých očích Maxim jako v knize četl svůj osud na několik příštích let.
»A čemu?« zeptal se Kňour.
»Domluvme se rovnou,« navrhl Maxim nesmlouvavě, »Já už nehodlám pracovat naslepo. Rozhodně se nechystám zabývat se věcmi, které jsou podle mého názoru hloupé a zbytečné.«
»Například?« zajímalo Kňoura.

»Počkejte,« řekl Kňour, »já s ním promluvím.«
Maximovi Zef přikázal, aby se posadil tam, kde zrovna stojí, sám si sedl taky a začal se přezouvat, pískaje si do vousů kriminálnický cajdák Jsem kluk jak buk, co ho zná celá periférie. Kňour přistoupil k nádobě žalu, oba se vzdálili někam do mlází a něco si tam šeptali. Maxim je slyšel výborně, ale ničemu nerozuměl, protože mluvili nějakým žargonem, z něhož pochytil jen několikrát vyslovené slovo pošta. Brzy přestal poslouchat. Cítil se utahaný a špinavý. Dnes měl za sebou příliš mnoho nesmyslné práce, příliš mnoho nesmyslného nervového vypětí, příliš dlouho dnes vdechoval kdejaký neřád a nachytal příliš mnoho rentgenů. A za celý ten den neudělal nic opravdového, užitečného, a neměl nejmenší chuť vracet se zpátky na barák.
Pak nádoba žalu zmizela, Kňour se vrátil, posadil se před Maxima na pařez a řekl:
»A teď bychom si promluvili.«
»Všechno v pořádku?« zeptal se Zef.
»Ano,« odpověděl Kňour.
»Dyť jsem ti to říkal,« zahučel spokojeně Zef, prohlížející si proti světlu děravou podrážku. »Já mám na takový fešáky čuch.«
»Tak mě poslouchejte, Maku,« pokračoval Kňour. »Prověřili jsme si vás natolik, nakolik nám to naše současné postavení dovoluje. Generál za vás ručí. Ode dneška budete podřízen osobně mně.«
»Velice mě těší,« opáčil Maxim potměšile. Nejraději by ještě podotkl: Jenomže mně se za vás žádný Generál nezaručoval, ale potom jen dodal: »Poslouchám vás.«
»Generál nám sdělil, že se nebojíte radiace ani zářičů. Je to pravda?«

»Vím,« řekl Maxim. »Háček je ovšem v tom, jak daleko může taková mutace dojít.«
Chvíli všichni mlčeli a uvažovali. První se ozval Zef. »No, radši toho necháme, když jseš takovej vzdělanej. Vstávej!« Zvedl se. »Moc práce už nám nezbejvá, ale času taky ne. A žrát se nám chce všem…,« mrkl na Maxima. »Přímo patologicky. Víš, co je to patologicky?«
Měli vyčistit ještě jihozápadní sektor čtverce, ale už se do toho nepustili. Před lety tu nejspíš došlo k obrovskému výbuchu. Ze starého lesa zbyly jen poloshnilé zpřerážené kmeny a ožehlé pařezy, uříznuté jako břitvou, a z té spouště už se zvedalo husté mlází. Půda byla zčernalá, zuhelnatělá a prošpikovaná rozdrcenou rzí. Po takovém výbuchu nemohlo z případné techniky zůstat nic a Maxim už tušil, že Zef je sem vede kvůli něčemu jinému než kvůli práci.
Z křoví jim naproti vylezl zarostlý človíček v umolousané trestanecké hazuce. Maxim ho poznal — byl to první domorodec, kterého na obydleném ostrově spatřil, starý Zefův kolega, nádoba kosmického žalu.

Vyšplhali nahoru. Zef sobě a jednorukému ukroutil cigaretu, zapálili si, ale Zef chvíli neříkal nic — zřejmě se snažil trochu si utřídit čerstvé dojmy. »Všechno hrozně zchátralý, ale šťáva tam je a nějakej užitek pro nás z toho koukat může, jen musíme sehnat lidi, který tomu hověj… No.« Zatáhl z cigarety, vypustil z dokořán otevřených úst oblak dýmu, úplně jako pokažený plynomet. »Pokud tomu dobře rozumím, tak tam teď žijou psi. Vzpomínáš, jak jsem ti vo nich vykládal? Takoví psi s velkejma hlavama… A ty křičeli… Ale když vo tom tak přemejšlím, tak to vlastně ani nemuseli bejt voni, protože…, no…, jak bych ti to vyložil… No prostě zatímco jsme tam s Makem chodili, někdo položil do chodby kostlivce. A to je všechno.«
Jednoruký pohlédl nejdřív na něj a potom na Maxima.
»Mutanti?« zeptal se.
»Možná,« připustil Zef. »Já neviděl nikoho, ale Mak říká, že zahlíd psy…, jenže přej ne vočima… A čím jsi je teda viděl, Maku?«
»Očima jsem je viděl taky,« vyhnul se přímé odpovědi Maxim. »A mimochodem bych rád dodal, že kromě těch vašich psů už tam nikdo nebyl. To bych věděl. A ti vaši psi jsou úplně něco jiného, než si představujete. Rozhodně to nejsou zvířata…«
Kňour neřekl nic. Zvedl se, smotal lano, pověsil si ho k pasu a znovu se posadil vedle Zefa.
»Čertví,« zabručel Zef. »Možná to skutečně nejsou zvířata… Tady je možný všechno… Tady jsme na jihu…«
»Ale mutanti by to přece být mohli, ne?« zeptal se Maxim.
»Neřek bych,« zakroutil hlavou Zef. »Mutanti — to jsou jen hrozně znetvořený lidi. Nebo znetvořený děti lidí docela normálních. Mutanti. Víš ty vůbec, co jsou to mutanti?«

Odbočili doleva a daleko před nimi svitla kalně bledá skvrna světla. Zef vypnul lampu a strčil ji do kapsy. Kráčel teď první, a když najednou prudce zastavil, Maxim do něj div nevrazil.
»Massarakš,« zahučel Zef.
Napříč přes chodbu ležela lidská kostra.
Zef strhl granátomet z ramene a rozhlédl se.
»Tohle tu nebylo,« broukl si pod nos.
»Máte pravdu. To sem musel někdo před chvilkou položit.«
Zezadu, z hlubin podzemí se rozhalekal celý sbor táhlých hrdelních skřeků. Skřeky se mísily s ozvěnou, jako by ve sklepení ječelo tisíc chřtánů, které unisono skandovaly nějaké čtyřslabičné slovo. Maxim v tom cítil posměšek, provokaci, urážku. Sbor však umlkl stejně náhle, jako předtím začal. Zef hlučně vydechl a granátomet v jeho rukou klesl k zemi. Maxim ještě jednou pohlédl na kostru.
»Já bych si to vykládal jako výstrahu.«
»Já taky,« souhlasil Zef. »Radši sebou hodíme.«
Rychle došli až k průrvě ve stropě, vyškrábali se na hromadu hlíny a nad sebou spatřili rozrušenou Kňourovu tvář. Ležel opřen hrudí o okraj průrvy a v ruce držel lano se smyčkou.
»Co to tam máte?« zeptal se. »To jste křičeli vy?«
»Hned ti to vyklopíme,« uklidnil ho Zef. »Máš to lano nějak zajištěný?«

»Jed bych,« utrousil Zef.
V chodbě Maxim navrhl, že by se mohli pokusit vylomit některé dveře, ale Zef soudil, že by to k ničemu nebylo.
»Tyhle věci se stejně eště budeme muset věnovat se vší vážností. Tak proč bysme tu ztráceli čas, když nemáme vodmakanou normu. Sem se musí jít s někým, kdo tomu rozumí…«
»Na vašem místě bych s touhle Pevností moc nepočítal,« poznamenal Maxim. »Jednak je to všechno strašně zpustlé a poničené a mimoto už je obsazená.«
»A kdo ji vobsadil, že se tak ptám? Ty čoklové…? Ty jseš stejnej jako tamti… Ti věčně melou vo upírech, a ty zase vo psech…«
Zef se zarazil. Chodbou se rozlétl hrdelní hlas, mnohonásobnou ozvěnou se odrazil od stěn a utichl. A vzápětí sem odněkud zdaleka dolehl další takový hlas. Byly to velice známé zvuky, ale Maxim si nedokázal uvědomit, odkud je zná.
»Tak tohle tu hejká po nocích!« chytil se Zef za čelo. »A my si mysleli, že jsou to ptáci.«
»Podivný křik,« pronesl zamyšleně Maxim.
»Jestli divnej, to ti neřeknu,« odpověděl Zef, »ale každopádně trochu strašidelnej. Když to v noci začne hejkat po celým lese, spadne ti srdce do kalhot… A kolik už jsem vo tom vyslech pohádek… Měli jsme tu jednoho kriminálníka, kterej se vytahoval, že ten jazyk zná. A překládal nám to…«
»A co překládal?«
»To víš, všelijaký blbosti. Copak tohle je nějakej jazyk?«
»Kde je teď ten kriminálník?«
»Nezvěstnej,« řekl Zef. »Dělal u stavařů, jeho parta zabloudila v lese a…«

Zef opřel granátomet o pult, přistoupil k okulárům a podíval se.
»To je divný,« prohlásil po chvíli mlčení. »Poušť. Kamaráde zlatej, to je takovejch čtyři sta kilometrů daleko…« Zvedl hlavu od okulárů a pohlédl na Maxima. »Kolik v tomhle museli utopit práce a prachů, neřádi… A co z toho? Teď se tam akorát prohání vítr a zvedá písek — a jakej to bejval kraj! Před válkou, jako kluk jsem tam jezdíval do lázní…« Vstal. »Pojď pryč,« broukl trpce a uchopil svou lampu. »Tady to my dva nedáme dohromady. Budeme muset počkat, až chytěj Kováře a strčej ho za katr… Jenže jeho za mříže nestrčej, toho nejspíš rovnou voddělaj… Tak co, jdeme?«
»Půjdem,« přikývl Maxim. Prohlížel si zvláštní stopy na podlaze. »Ale tohle mě zajímá mnohem víc.«
»To sis klidně moh vodpustit,« zabručel Zef. »Tady asi běhá zvířat…«
Hodil si granátomet na záda a vydal se k východu ze sálu. Maxim, který stále nemohl odtrhnout oči od těch stop, se neochotně vydal za ním.