A pole působilo neustále. Nenápadné, všudypřítomné a všepronikající. Nepřetržitě ho vytvářela gigantická síť věží, které pokryly celou zemi. Jako olbřímí vysavač vytahovaly z desetimiliónů mozků jakoukoli pochybnost o slovech a činech Ohňostrůjců. Ohňostrůjci usměrňovali vůli a energii miliónových mas, kam uznali za vhodné. Vnucovali celému národu zavrženíhodné ideje násilí a agrese; mohli milióny mužů poslat proti dělům a kulometům; dokázali by ty milióny přinutit ve jménu čehokoli zabíjet se navzájem; mohli by dokonce, kdyby je popadl takový rozmar, vyvolat masovou epidemii sebevražd… Mohli všechno.
A dvakrát denně v deset ráno a v deset večer rozjeli svůj mamutí mozkový vysavač na plný výkon a lidé na půl hodiny dočista přestávali být lidmi. Všechno napětí, které se v podvědomí hromadilo díky fatálnímu nesouladu mezi nanucenou vizí a realitou, se uvolňovalo v záchvatech blouznivého entuziasmu, v nadšené extázi patolízalství. Takové paprskové údery nadobro potlačovaly přirozené instinkty a nahrazovaly je obludným komplexem uctívání a pocitu nikdy nekončících povinností vůči Ohňostrůjcům. V tomto stavu ozářený cele ztrácel schopnost uvažovat a fungoval jako robot, který dostal pokyn.
Nebezpečím pro Ohňostrůjce byli jen lidé, kteří vzhledem k jistým fyziologickým zvláštnostem svého organismu na záření nereagovali. Říkalo se jim degeneráti. Stálé pole na ně nepůsobilo vůbec a intenzívní záření vyvolávalo v jejich případě jen nesnesitelné bolesti. Degenerátů bylo poměrně málo, zhruba jedno procento populace, ale byly to jediné bdící bytosti v tomto království náměsíčníků. Jen oni si uchovali schopnost střízlivě hodnotit situaci a chápat svěť tak, jak skutečně existuje, působit na něj, měnit ho a řídit. A nejodpornější na tom všem bylo to, že právě oni dodávali společnosti vládnoucí elitu, které se říkalo Ohňostrůjci.