»Vím,« řekl Maxim. »Háček je ovšem v tom, jak daleko může taková mutace dojít.«
Chvíli všichni mlčeli a uvažovali. První se ozval Zef. »No, radši toho necháme, když jseš takovej vzdělanej. Vstávej!« Zvedl se. »Moc práce už nám nezbejvá, ale času taky ne. A žrát se nám chce všem…,« mrkl na Maxima. »Přímo patologicky. Víš, co je to patologicky?«
Měli vyčistit ještě jihozápadní sektor čtverce, ale už se do toho nepustili. Před lety tu nejspíš došlo k obrovskému výbuchu. Ze starého lesa zbyly jen poloshnilé zpřerážené kmeny a ožehlé pařezy, uříznuté jako břitvou, a z té spouště už se zvedalo husté mlází. Půda byla zčernalá, zuhelnatělá a prošpikovaná rozdrcenou rzí. Po takovém výbuchu nemohlo z případné techniky zůstat nic a Maxim už tušil, že Zef je sem vede kvůli něčemu jinému než kvůli práci.
Z křoví jim naproti vylezl zarostlý človíček v umolousané trestanecké hazuce. Maxim ho poznal — byl to první domorodec, kterého na obydleném ostrově spatřil, starý Zefův kolega, nádoba kosmického žalu.