Síť zřejmě nebyla v pořádku, protože žárovky zaplály jen na zlomek vteřiny, někde daleko třaskavě praskly pojistky a světlo znovu zhaslo, ale Maxim si stačil všimnout, že neznámí tvorové jsou malých postav, asi jako urostlý pes, porostlí tmavou srstí a mají velké těžké hlavy. Jejich oči Maxim postřehnout nestačil. Podivné bytosti okamžitě zmizely, jako by tu nikdy nebyly.
»Co to tam děláš?« zeptal se Zef poplašeně. »Co měl znamenat ten záblesk?«
»Zapnul jsem světlo. Pojďte sem.«
»A co ten ten? Viděls ho?«
»Skoro ne. Ovšem vypadá to skutečně na zvířata. Něco jako psi s velkými hlavami…«
Po zdech zaskotačil útlý paprsek Zefovy lampy. Vousáč v chůzi úlevné vykládal:
»Jo ták, psi… To vím, žijou tady v lese. Živýho jsem sice eště nikdy neviděl, ale mrtvejch se jich tu válí…«
»To se mi nezdá,« už zapochyboval Maxim. »Mně se to s těmi zvířaty pořád nechce zdát.«
»Ale jo, jsou to zvířata,« řekl Zef a jeho hlas se hučivě rozlehl pod vysokou klenbou. »Vyděsili jsme se úplně zbytečně. Já už se lek, že jsou to upíři… Massarakš! Tak přece je to Pevnost!«
Zastavil se uprostřed podzemního sálu, šátraje kuželem světla po řadách ciferníků a rozvodných desek. Matně se lesklo sklo, chrom a vybledlá umělá hmota.
»Blahopřeju ti, Maku! Našli jsme ji! Udělal jsem chybu, když jsem na to nevěřil. To je… A co je tohle? No vidíš… Elektronkovej mozek, a všechno je pod proudem! Krucipísek, tady tak s sebou mít Kováře…! Poslouchej, a co ty, ty bys tomu náhodou nehověl?«
»Čemu konkrétně?« zeptal se Maxim a přistoupil blíž.