Konečně se utahal i Zef a ohlásil přestávku. Rozdělali oheň a Maxim jako nejmladší začal připravovat oběd — vařil polévku z konzervy. Zef a jednoruký, oba celí ukoptění a otrhaní, leželi hned vedle a kouřili. Kňour vypadal utrápeně — byl ze všech nejstarší, takže pro něj bylo celé to trmácení nejnamáhavější.
»To je u boha,« zakroutil hlavou Maxim. »Jak jsme vůbec dokázali prohrát válku při takové hustotě obrany na jeden čtvereční metr.«
»Co myslíte tím dokázali prohrát?« naštětil se jednoruký. »Tu válku prohráli všichni. Vyhráli jen Ohňostrůjci.«
»Což ovšem málokdo chápe, bohužel,« neodpustil si
Maxim a zamíchal šlichtu.
»Takovejmhle řečem už jsem odvyk,« řekl Zef. »Tady slyšíš většinou „Držte hubu, vychovanče“ nebo „Počítám do jedný“… Ty, chlapče, jakže se to jmenuješ…?«
»Maxim!«
»Jo, tak jo… Pořádně to zamíchej, a nepřej si mě, jestli to připálíš.«