A tak to šlo pořád

— den za dnem, noc za nocí. Přes den odcházeli do lesa, který nebyl lesem, ale starým opevněným územím. To bylo doslova nadívané automatickými bojovými zařízeními, samohybnými balistami, obrněnými transportéry, raketami na pásových podvozcích, plamenomety, plynomety a tohle všechno za oněch více než dvacet let nezemřelo, všechno dál žilo svým nepotřebným mechanickým životem, všechno dál mířilo, navádělo se, dštilo olovo, plameny a smrt, a tak to bylo třeba umlčet, zničit, zabít a vyčistit celý rajón, aby tudy mohly vést další trasy nových vysílacích věží. A Kňour po nocích dál mlčel a Zef Maxima znovu a znovu obtěžoval svým věčným vyptáváním — jednou tupě přímočarým, jindy překvapivě prohnaným a promyšleným. A bylo prosté jídlo, zvláštní trestanecké písně a legionáři někoho mlátili přes hlavu a dvakrát denně se všichni v baráku svíjeli v paprskovém amoku a ve větru se pohupovali oběšení uprchlíci… Den — noc — den — noc… Osvětim. Vyhlazovací tábor. Fašismus.
»Proč jste ji chtěl zastavit?« zeptal se najednou Kňour.
Maxim se rychle posadil. Byla to první otázka, kterou mu iednoruký kdy položil.
»Chtěl jsem se podívat na její konstrukci.«
»Chystáte se k útěku?«
Maxim zašilhal po Zefovi a pomalu odpověděl:
»Ale ne, to ne. Je to bojové vozidlo, tak jsem si myslel…«
»A k čemu byste potřeboval bojové vozidlo?« zeptal se Kňour, jako by tu ten zrzavý provokatér vůbec nebyl.
»Nevím,« pokrčil rameny Maxim. »O tom si ještě musím popřemýšlet. Jezdí tu takových hodně?«