Prokurátor

si prohlédl ještě několik hlášení. Nechápu, Maku, proč tak lpíš na té holce, na té… no… Radě Gaalové. Poměr s ní neudržuješ, nejsi jí ničím zavázán a nemáte spolu nic společného: ten vrták žalobce se naprosto zbytečně pokouší přišít jí spolupráci s podzemím… A přitom se nemohu ubránit dojmu, že když ji máme na mušce, můžeme tě donutit k čemukoli. Což je pro nás okolnost nesmírně užitečná, kdežto pro tebe velmi nepohodlná… Táák, v podstatě všechny informace, které o tobě máme, nutí k závěru, že jsi, chlapče, otrok svého slova a vůbec člověk hříšně nepružný… Politik by z tebe nebyl… Ani by to nestálo za to… Hm, fotografie… Tak takovýhle jsi. Příjemná tvář, moc příjemná… Jen ty oči se zdají zvláštní… Kde tě to fotografovali? Na lavici obžalovaných… To se na pána podívejme — svěží, bodrý, oči jasné, póza nenucená. Kdepak tě naučili tak elegantně sedět a vybraně se chovat, vždyť lavice obžalovaných je něco jako moje křeslo, nenuceně se na ní sedět nedá… Zajímavý případ… Ostatně tohle jsou nesmysly, o to vůbec nejde.