Nervy měl napjaté k prasknutí. Vzpomněl si na proces, který byl nepochybně připraven dřív, než skupina dostala rozkaz zaútočit na věž, na písemná udání nějaké bestie, která věděla o skupině všechno a možná dokonce byla jejím členem, i na film natočený během jejich útoku z vrcholku věže, na svůj stud, když se na plátně poznal, jak střílí ze samopalu po světlometech… vlastně ne, po filmařských reflektorech, které ozařovaly pro kamery scénu tohoto příšerného představem… V neprodyšně zabedněném baráku bylo odporně dusno, kousal tu cizopasný hmyz, vychovanci blouznili, ve vzdáleném koutě baráku mazali ve světle podomácku vyrobené svíčky kriminálníci karty a ochraptěle na sebe hulákali.
A hned příštího dne zasadil další ránu Maximově důvěře v obydlený ostrov les. Nedal se tu udělat krok, při kterém byste nenarazili na železo: na mrtvé, skrznaskrz prorezlé železo; na úskočně přikrčené železo, přichystané kdykoli zabíjet; na tajně namířené železo; na pohyblivé železo, které slepě a beze smyslu rozorávalo zbytky cest. Ze země i z trávy stoupal pach rzi, na dnech úžlabin stály radioaktivní louže, ptáci nezpívali, ale chrčivě úpěli jako v předsmrtné úzkostí, zvířata tu nebyla žádná a chybělo i lesní ticho — tu vpravo, tu vlevo bušily a rachotily exploze, ve větvích se válel sivý dým a poryvy větru si pohazovaly s řevem opotřebovaných motorů.