Neurazili ještě ani sto kroků, když Zef zavelel »stát!« a hned nato »k zemi!« Praštili sebou na zem a silný strom před nimi se s táhlým skřípěním rozevřel a vysunul ze svého nitra dlouhou tenkou hlaveň polního děla, která se zahýbala ze strany na stranu, jako by pátrala po cíli, pak cosi zabzučelo a z černého ústí hlavně se líně vyploužil obláček žlutavého kouře. »Je to zvlhlý,« poznamenal Zef věcně, jako první se zvedl a otřepal si kalhoty. Strom s dělem podminovali a vyhodili do vzduchu. Pak přišlo minové pole, potom falešný kopec se zamaskovaným kulometem, který nezvlhl ani v nejmenším a dlouho je s pekelným rámusem, zaplavujícím celý les, tiskl k zemi; po tomhle zážitku se zamotali do hotové džungle ostnatého drátu, jen taktak se jí prodrali, a když se konečně zase dostali ven, něco po nich zahájilo palbu odkudsi shora a všechno kolem hořelo a vybuchovalo. Maxim ničemu nerozuměl, jednoruký klidně ležel tváří k zemi, kdežto Zef pálil granátometem do nebe a z ničeho nic zavyl: »Rychle, za mnou!« Rozběhli se pryč a na místě, kde právě leželi, vzplanul požár. Zef ze sebe chrlil ty nejpříšernější nadávky a jednoruký se nepochopitelně pohihňával… Uchýlili se do hustého porostu, jenže ten se naprosto nečekaně rozpištěl a rozsupěl, větvovím se hrnula zelená mračna jedovatého dýmu a zase bylo třeba utíkat, prodírat se křovinami, Zef zase ohavně láteřil a jednoruký křečovitě zvracel…