Nejdřív si kdovíproč vzpomněl na Radu, která po jídle vždycky myla nádobí a jeho k tomu nepouštěla s absurdním argumentem, že je to prý ženská práce. Pak si uvědomil, že ho miluje, a byl na to hrdý, protože ho ještě žádná žena nemilovala. Moc se mu zachtělo Radu uvidět, a vzápětí si s krajní nedůsledností pomyslel, jak je dobře, že tu není. Tohle není ani pro ty nejodpornější chlapy, sem by to chtělo vyslat tak dvacet tisíc automatických metařů nebo možná celé místní lesy semlít se vším všudy na prach a vypěstovat tu nové, veselé nebo třeba chmurné a zasmušilé, ale čisté, aby případná chmurnost byla vysloveně přírodní.
Pak si uvědomil, že sem byl vyhnán navždy, a podivil se naivitě lidí, kteří ho sem poslali, aniž by od něj žádali nějaký slib, že tu zůstane: zřejmě si představovali, že tu bude dobrovolně živořit a ještě ke všemu jim po lesích pomáhat při budování dalších tras vysílacích věží. V arestantském vagónu někdo vykládal, že lesy se táhnou stovky kilometrů k jihu a že o vojenskou techniku není nouze ani na poušti… Kdepak, tady nezůstanu. Massarakš, ještě včera jsem ty věže kácel, a dneska bych pro ně měl planýrovat terén? Už toho bylo dost… Takže. Ujasněme si situaci. Několik minut si ujasňoval situaci. Kňour mi nevěří, Zefovi věří, a mně ne. A já zase nevěřím Zefovi, přestože k nedůvěře zřejmě nemám důvod. Asi se Kňourovi zdám stejně podezřelý, jako mně připadá podezřelý Zef… No dobře, když mi Kňour nevěří, znamená to, že jsem zase sám. Mohl bych samo sebou doufat v setkání s Generálem nebo s Kopytem, ale to je příliš nepravděpodobné. Taky bych se mohl pokusit o sestavení skupiny z lidí, které zatím neznám, ale — massarakš, člověk musí být sám k sobě upřímný: na něco takového se nehodím. Alespoň zatím. Jsem příliš důvěřivý… Tak, a teď si ujasním úkol. Co chci?