Maxim míchal. A Zef prohlásil, že už je nejvyšší čas, že už nemá sil tohle dál snášet. V naprostém tichu snědli polévku. Maxim cítil, že se něco změnilo, že dnes bude něco řečeno. Jenže jednoruký se po obědě znovu uložil do trávy a zadíval se do nebe a Zef se s nesrozumitelným huhláním zmocnil prázdného kotlíku a vytíral ho kůrkou chleba.
»Něco tak zastřelit…,« bručel si pod nos. »V břiše mám prázdno, jako bych nedal do huby…, akorát jsem si rozvztekal žaludeční šťávy…«
Maxim se cítil celý nesvůj a pokusil se konverzovat o možnostech lovu v těchto krajích, ale nikdo se k němu nepřidal. Jednoruký ležel s očima zavřenýma a zřejmě spal. Zef vyslechl Maximovy úvahy a rozklady až do konce a jen zavrčel:
»Co tady chceš lovit, v tomhle radioaktivním hnojišti…« a taky se převalil na záda.
Maxim si povzdechl, vzal kotlík a odloudal se k potůčku, který zurčel někde nedaleko. Voda v potůčku byla průzračná, na pohled čistá a dobrá, takže Maxim na ni dostal chuť a nabral si do hrsti. Mýt kotlík v ní ovšem bohužel nemohl a pít z potoka už vůbec nebylo radno — voda byla silně radioaktivní. Maxim postavil kotlík na břeh, přidřepl vedle něj a zamyslel se.