Zef

»Jak chceš,« mínil Zef. »Ale já bych řek, že je to Pevnost. Budeš litovat…«
Jednoruký odpověděl nezřetelně, jeho hlas sem sotva doléhal: nejspíš mu zase bylo zle a na žádnou Pevnost nebyl zvědav. Maxim otevřel oči a rozhlédl se kolem. Seděl na hromadě hlíny uprostřed dlouhé chodby s drsnými hrbolatými betonovými zdmi. Díra ve stropě byla snad ventilační šachta, snad průstřel. Zef stál asi dvacet kroků od něj, také se rozhlížel a svítil si pohotovostní lampou na všechny strany.
»Co je to tady?« zeptal se Maxim.
»Copak já vím?« odsekl Zef hašteřivě. »Možná nějakej bunkr. Nebo jsme se skutečně dostali do Pevnosti. Víš ty vůbec, co je to Pevnost?«
»Ne,« přiznal se Maxim a pomalu se sesunul z hromady hlíny na podlahu.
»Nevíš,« opakoval Zef roztržitě. Neustále se rozhlížel a šmejdil světlem po stěnách. »Tak co teda víš, massarakš? Hele, zrovna teď tu někdo byl…«
»Člověk?« zeptal se Maxim.
»Nevím,« odpověděl Zef. »Protáh se při zdi a zmizel… Ale Pevnost, chlapče, to je taková věc, že bysme vocuď s naší prací mohli bejt hotový třeba za den… Aha, stopy…«
Posadil se na bobek. Maxim přidřepl vedle něj a spatřil v prachu pod zdí řetízek otisků nějakých nohou.
»Divné stopy,« řekl.