Několik minut si ujasňoval úkol. Kdyby tu byl aspoň Gaj… Ale Gaje za trest odveleli k nějaké speciální jednotce s podezřele podivným názvem. Něco jako Blitzträger. Ano, nejspíš na všechno zůstal sám.
V každém případě je třeba odsud zmizet. Přirozeně se pokusím dát dohromady nějakou skupinu, ale když to nepůjde, uteču sám… A opatřím si tank, to rozhodně… Tady je zbraní pro sto armád… Za těch dvacet let už je to pěkně poničené a ještě ke všemu automatizované, ale snad to půjde nějak předělat. To by v tom byl čert, aby mi Kňour nakonec neuvěřili pomyslel si téměř zoufale, zvedl kotlík a rozběhl se zpátky k ohni.
Zef s Kňourem nespali; leželi hlavami k sobě a o něčem se tiše, ale vzrušeně dohadovali. Sotva Zef Maxima zahlédl, sykl: »Nech toho!« a vstal. Výhružně zvedl zrzavou bradu, vypoulil oči a zařval: »Kde se flákáš, massarakš! Kdo ti dovolil chodit někam pryč? Musíme dělat, jinak nedostaneme nic k žrádlu, massarakš!«
A Maxim se rozlítil. Snad poprvé v životě zaječel na jiného člověka, seč mu hlas stačil:
»Aby vás husa kopla, Zefe! Dokážete vůbec myslet na něco jiného než na kus žvance? Celý den od vás slyším jen žrát, žrát, žrát! Můžete si sežrat moje konzervy, jestli máte takové problémy…«
Praštil kotlíkem o zem, popadl ruksak a chvatně prostrkoval vzteky rozklepané ruce do popruhů. Akustický efekt z odhozeného kotlíku byl tak pronikavý a nečekaný, že si Zef div nesedl, užasle na Maxima zacivěl, zpod vousů se vysypalo tlumené bublání a chroptění a Zef se rozřehtal na celý les. Jednoruký se k němu přidal, ale v jeho případě nebylo nic slyšet, jen vidět. Maxim nevydržel a zasmál se taky, třebaže poněkud rozpačitě.