»Co nebo?«
»Říkal jste buď zbytky posádky, nebo…«
»Jo tak… Ale, to je taková blbost, babský kecy… Pojď, podíváme se.«
Zef nabil granátomet, namířil před sebe a s lampou v natažené ruce vyrazil kupředu. Maxim šel vedle něj. Několik minut se mátožně vlekli rovnou chodbou, pak narazili na zeď a odbočili doprava.
»Tropíte hrozný rámus,« vyplísnil Zefa Maxim. »Před námi se něco děje, ale když vy tak strašně funíte…«
»No a co, to mám kvůli tobě přestat dejchat?« rozkohoutil se okamžitě Zef.
»A ta vaše lampa mi taky vadí,« dodal Maxim.
»Proč by ti, prosím tě, měla vadit? Dyť je tu tma jako v pytli…«
»Ve tmě vidím,« vysvětlil mu Maxim, »jenže takhle nic pořádně nerozeznám… Víte co, já půjdu sám, a vy zůstanete tady. Jinak nic nezjistíme.«
»Nó, jak myslíš…,« pronesl Zef nezvykle váhavým hlasem.
Maxim znovu zamhouřil oči, sehnul se a vykročil těsně při stěně, snaže se pokud možno nehlučet. Neznámý byl někde kousek před ním a Maxim se k němu krok za krokem blížil. Chodba neměla konce. Vpravo se ze tmy vylouply několikery dveře — všechny byly železné a zavřené. Do tváře mu dýchal lehký průvan. Vzduch byl syrový, nasycený pachy plísně a taky toho neznámého, živočišně teplého. Za ním opatrně supěl Zef — necítil se ve své kůži a zřejmě se bál, aby nezůstal pozadu. Maxim si to uvědomil a v duchu se usmál. Na okamžik se tak rozptýlil a ta vteřinka úplně stačila, aby mu neznámý zmizel. Maxim nechápavě zůstal stát. Neznámý byl přece pořád jen o pár kroků před ním, a pak jako by se v mžiku ve vzduchu rozplynul a naprosto neočekávaně se ocitl za jejích zády.