»To teda jo, kamaráde,« přikývl Zef a rozhlédl se. »Takový jsem tu eště neviděl.«
»Jako by tu někdo prošel po pěstech,« poznamenal Maxim. Sevřel ruku v pěst a otiskl ji vedle jedné ze stop.
»Vypadá to na to,« připustil uznale Zef. Posvítil do hloubi chodby. Dala se tam tušit nějaká změna — snad záhyb, snad slepá ulička. »Nepůjdeme se tam podívat?« zeptal se.
»Ticho!« sykl Maxim. »Mlčte a nehýbejte se.«
V podzemí panovalo vatové vlhké ticho, ale chodba určitě žila. Tam vpředu — Maxim nedokázal určit, kde přesně a jak to může být daleko — stál kdosi přimáčknutý ke zdi, kdosi malý, vydávající slabé neznámé vůně, kdosi, kdo je pozoroval a komu se jejich přítomnost ani trochu nezamlouvala. Bylo to individuum naprosto neznámé a jeho záměry se nedaly ani tušit…
»Opravdu tam musíme jít?« zapochyboval Maxim.
»Rád bych,« přiznal se Zef.
»A proč?«
»Musíme se tam podívat, třeba je to opravdu Pevnost… Kdybysme našli Pevnost, kamaráde, všechno by se rázem změnilo. Já osobně na ni moc nevěřím, ale když to jiný říkaj, asi na tom něco bude… Třeba všichni nelžou…«
»Někdo tam je,« mínil Maxim, »ale zatím ještě nejsem schopen říct, kdo to je.«
»Jo? Hm… Pokud je to Pevnost, tak by tu podle řečí, co kolujou mezi lidma, měly bejt zbytky posádky… Rozumíš! Seděj v díře a nevěděj, že válka skončila, protože se uprostřed války prohlásili za neutrály, zavřeli se pod zem a vyhrožovali, že když se na ně bude chtít někdo dostat, vodpálej celou pevninu… Jestli je to opravdická Pevnost, dokážou ty chlapi všechno… To jo… Nahoře se přece ozejvaj výbuchy, střelba… To si docela dobře můžou myslet, že válka eště neskončila… Velel tomu nějakej princ nebo vévoda… S těma se tak setkat a popovídat si s nima…«
Maxim se znovu zaposlouchal.
»Ne,« prohlásil s jistotou. »Tam není ani princ, ani vévoda. Tipoval bych to na nějaké zvíře či co… Bane, to nebude ani zvíře… Nebo…?«