»Zefe!« zavolal Maxim.
»Co je?« ozval se dutě ryšavec.
Maxim si představil, jak neznámý stojí mezi nimi a otáčí hlavu po hlasech.
»Je mezi námi,« upozornil ho Maxim. »Chraň vás pánbůh vystřelit.«
»Dobrý,« odpověděl po krátké odmlce Zef. »Nevidím ani ň. Jak vypadá?«
»Nevím,« odpověděl Maxim. »Bude to měkké.«
»Zvíře?«
»Neřekl bych.«
»Přece jsi říkal, že potmě vidíš.«
»Ale ne očima,« upřesnil Maxim. »A mlčte.«
»Ne vočima…,« zabručel Zef a utichl.
Neznámý ještě chvilku stál, a pak se přesunul na druhou stranu chodby, na chvíli zmizela zase se vynořil před Maximem. Taky je zvědavý, pomyslel si Maxim. Moc se snažil přinutit se, aby s tím podivným tvorem sympatizoval, ale něco mu vadilo — nejspíš exotická kombinace neanimálního intelektu s polozvířecím zevnějškem. Znovu vykročil dál. Neznámý ustupoval a udržoval stále stejný rozestup.
»Jak to jde?« zeptal se Zef.
»Pořád stejně,« odpověděl Maxim. »Možná že nás někam vede nebo láká.«
»A budem na něj stačit?«
»Nechce nás napadnout,« řekl Maxim. »Taky ho zajímáme.«
Odmlčel se, protože neznámý zase zmizel, a Maxim rázem pochopil, že chodba skončila. Ocitli se ve velké prostoře, ale tady byla velká tma i na Maxima — neviděl téměř nic. Cítil přítomnost kovu a skla: lehce tu čpěla rez a někudy blízko procházelo vysokonapěťové elektrické vedení. Několik vteřin se ani nepohnul, a když se zorientoval, natáhl se po vypínači, ale vtom se tvor objevil znovu. A nebyl sám, přišel s ním ještě jeden. Maxim měl pocit, že není úplně stejný, ale je prvnímu hodně podobný. Stáli u téže stěny jako Maxim a on už slyšel jejich častý a vlhký dech. Strnul v naději, že se ještě přiblíží, ale to je ani nenapadlo, a tak ze všech sil zúžil zřítelnice a stiskl tlačítko vypínače.