Vyšplhali nahoru. Zef sobě a jednorukému ukroutil cigaretu, zapálili si, ale Zef chvíli neříkal nic — zřejmě se snažil trochu si utřídit čerstvé dojmy. »Všechno hrozně zchátralý, ale šťáva tam je a nějakej užitek pro nás z toho koukat může, jen musíme sehnat lidi, který tomu hověj… No.« Zatáhl z cigarety, vypustil z dokořán otevřených úst oblak dýmu, úplně jako pokažený plynomet. »Pokud tomu dobře rozumím, tak tam teď žijou psi. Vzpomínáš, jak jsem ti vo nich vykládal? Takoví psi s velkejma hlavama… A ty křičeli… Ale když vo tom tak přemejšlím, tak to vlastně ani nemuseli bejt voni, protože…, no…, jak bych ti to vyložil… No prostě zatímco jsme tam s Makem chodili, někdo položil do chodby kostlivce. A to je všechno.«
Jednoruký pohlédl nejdřív na něj a potom na Maxima.
»Mutanti?« zeptal se.
»Možná,« připustil Zef. »Já neviděl nikoho, ale Mak říká, že zahlíd psy…, jenže přej ne vočima… A čím jsi je teda viděl, Maku?«
»Očima jsem je viděl taky,« vyhnul se přímé odpovědi Maxim. »A mimochodem bych rád dodal, že kromě těch vašich psů už tam nikdo nebyl. To bych věděl. A ti vaši psi jsou úplně něco jiného, než si představujete. Rozhodně to nejsou zvířata…«
Kňour neřekl nic. Zvedl se, smotal lano, pověsil si ho k pasu a znovu se posadil vedle Zefa.
»Čertví,« zabručel Zef. »Možná to skutečně nejsou zvířata… Tady je možný všechno… Tady jsme na jihu…«
»Ale mutanti by to přece být mohli, ne?« zeptal se Maxim.
»Neřek bych,« zakroutil hlavou Zef. »Mutanti — to jsou jen hrozně znetvořený lidi. Nebo znetvořený děti lidí docela normálních. Mutanti. Víš ty vůbec, co jsou to mutanti?«