Odbočili doleva a daleko před nimi svitla kalně bledá skvrna světla. Zef vypnul lampu a strčil ji do kapsy. Kráčel teď první, a když najednou prudce zastavil, Maxim do něj div nevrazil.
»Massarakš,« zahučel Zef.
Napříč přes chodbu ležela lidská kostra.
Zef strhl granátomet z ramene a rozhlédl se.
»Tohle tu nebylo,« broukl si pod nos.
»Máte pravdu. To sem musel někdo před chvilkou položit.«
Zezadu, z hlubin podzemí se rozhalekal celý sbor táhlých hrdelních skřeků. Skřeky se mísily s ozvěnou, jako by ve sklepení ječelo tisíc chřtánů, které unisono skandovaly nějaké čtyřslabičné slovo. Maxim v tom cítil posměšek, provokaci, urážku. Sbor však umlkl stejně náhle, jako předtím začal. Zef hlučně vydechl a granátomet v jeho rukou klesl k zemi. Maxim ještě jednou pohlédl na kostru.
»Já bych si to vykládal jako výstrahu.«
»Já taky,« souhlasil Zef. »Radši sebou hodíme.«
Rychle došli až k průrvě ve stropě, vyškrábali se na hromadu hlíny a nad sebou spatřili rozrušenou Kňourovu tvář. Ležel opřen hrudí o okraj průrvy a v ruce držel lano se smyčkou.
»Co to tam máte?« zeptal se. »To jste křičeli vy?«
»Hned ti to vyklopíme,« uklidnil ho Zef. »Máš to lano nějak zajištěný?«