»Jed bych,« utrousil Zef.
V chodbě Maxim navrhl, že by se mohli pokusit vylomit některé dveře, ale Zef soudil, že by to k ničemu nebylo.
»Tyhle věci se stejně eště budeme muset věnovat se vší vážností. Tak proč bysme tu ztráceli čas, když nemáme vodmakanou normu. Sem se musí jít s někým, kdo tomu rozumí…«
»Na vašem místě bych s touhle Pevností moc nepočítal,« poznamenal Maxim. »Jednak je to všechno strašně zpustlé a poničené a mimoto už je obsazená.«
»A kdo ji vobsadil, že se tak ptám? Ty čoklové…? Ty jseš stejnej jako tamti… Ti věčně melou vo upírech, a ty zase vo psech…«
Zef se zarazil. Chodbou se rozlétl hrdelní hlas, mnohonásobnou ozvěnou se odrazil od stěn a utichl. A vzápětí sem odněkud zdaleka dolehl další takový hlas. Byly to velice známé zvuky, ale Maxim si nedokázal uvědomit, odkud je zná.
»Tak tohle tu hejká po nocích!« chytil se Zef za čelo. »A my si mysleli, že jsou to ptáci.«
»Podivný křik,« pronesl zamyšleně Maxim.
»Jestli divnej, to ti neřeknu,« odpověděl Zef, »ale každopádně trochu strašidelnej. Když to v noci začne hejkat po celým lese, spadne ti srdce do kalhot… A kolik už jsem vo tom vyslech pohádek… Měli jsme tu jednoho kriminálníka, kterej se vytahoval, že ten jazyk zná. A překládal nám to…«
»A co překládal?«
»To víš, všelijaký blbosti. Copak tohle je nějakej jazyk?«
»Kde je teď ten kriminálník?«
»Nezvěstnej,« řekl Zef. »Dělal u stavařů, jeho parta zabloudila v lese a…«