»Počkejte,« řekl Kňour, »já s ním promluvím.«
Maximovi Zef přikázal, aby se posadil tam, kde zrovna stojí, sám si sedl taky a začal se přezouvat, pískaje si do vousů kriminálnický cajdák Jsem kluk jak buk, co ho zná celá periférie. Kňour přistoupil k nádobě žalu, oba se vzdálili někam do mlází a něco si tam šeptali. Maxim je slyšel výborně, ale ničemu nerozuměl, protože mluvili nějakým žargonem, z něhož pochytil jen několikrát vyslovené slovo pošta. Brzy přestal poslouchat. Cítil se utahaný a špinavý. Dnes měl za sebou příliš mnoho nesmyslné práce, příliš mnoho nesmyslného nervového vypětí, příliš dlouho dnes vdechoval kdejaký neřád a nachytal příliš mnoho rentgenů. A za celý ten den neudělal nic opravdového, užitečného, a neměl nejmenší chuť vracet se zpátky na barák.
Pak nádoba žalu zmizela, Kňour se vrátil, posadil se před Maxima na pařez a řekl:
»A teď bychom si promluvili.«
»Všechno v pořádku?« zeptal se Zef.
»Ano,« odpověděl Kňour.
»Dyť jsem ti to říkal,« zahučel spokojeně Zef, prohlížející si proti světlu děravou podrážku. »Já mám na takový fešáky čuch.«
»Tak mě poslouchejte, Maku,« pokračoval Kňour. »Prověřili jsme si vás natolik, nakolik nám to naše současné postavení dovoluje. Generál za vás ručí. Ode dneška budete podřízen osobně mně.«
»Velice mě těší,« opáčil Maxim potměšile. Nejraději by ještě podotkl: Jenomže mně se za vás žádný Generál nezaručoval, ale potom jen dodal: »Poslouchám vás.«
»Generál nám sdělil, že se nebojíte radiace ani zářičů. Je to pravda?«