»Velmi dobře chápu, co je to disciplína, a stejně dobře vím, že bez disciplíny nemá naše práce žádnou cenu. Domnívám se však, že disciplína musí být moudrá a podřízený musí mít jistotu, že rozkaz je rozumný. Vy jste mi přikázal, abych dělal spojku. Já jsem ochoten tu spojku dělat, i když bych byl schopen větších věcí, ale pokud je to zapotřebí, mohu být spojka. Musím vsak mít záruku, že telegramy, které posílám, neznamenají marnou smrt pro beztak nešťastné a zoufalé lidi…«
Zefova brada se znovu bojovně natrčila, ale Kňour i Maxim ho oba stejným gestem přinutili mlčet.
»Dostal jsem rozkaz zničit věž,« pokračoval Maxim. »Nikdo mi nevysvětlil, jaký to má smysl. Mně osobně bylo jasné, že je to praštěný a životu nebezpečný nápad, ale rozkaz jsem splnil. Ztratil jsem tam tři přátele a nakonec se ukázalo, že to byla past státní prokuratury. A já jsem si řekl dost! Víc už nejsem ochoten útočit na věže. A co víc, jsem tvrdě odhodlán všemožně bránit operacím tohoto druhu…«
»Tak jseš blbec,« neudržel se Zef. »Ty smrkáči!«
»Proč?« zeptal se Maxim.
»Nechte toho, Zefe!« okřikl vousáče Kňour, který po celou tu dobu z Maxima nespustil oka. »Jinak řečeno — vy chcete znát všechny plány našeho štábu, Maku, je to tak?«
»Ano,« potvrdil Maxim. »Už nechci pracovat naslepo.«
»Ty jseš ale drzej spratek!« zvolal Zef, »Já nemám slov, jakej ty jseš drzej spratek…! Poslouchej, Kňoure, ale mně se ten kluk líbí. Kdepak, na ty já mám voko…«
»Žádáte příliš velkou důvěru,« utrousil Kňour chladně. »Takovou důvěru si člověk musí zasloužit.«