»Ano.«
»Takže vy jste schopen kdykoli přeplavat Modrého Hada a nic se vám nestane?«
»Už jsem vám říkal, že odsud mohu utéct, kdykoli se mi zamane.«
»My ovšem nepotřebujeme, abyste uprchl… Pokud tomu dobře rozumím, nepředstavují pro vás nebezpečí ani hlídkové vozy.«
»Pokud máte na mysli mobilní zářiče, je to tak.«
»Výborně,« uzavřel Kňour. »A tím je dána vaše úloha pro nejbližší období. Budete spojka. Na můj rozkaz přeplavete řeku a pošlete z nejbližší pošty telegramy, které vám nadiktuji. Rozumíte?«
»Tomu bych rozuměl,« odtušil pomalu Maxim. »Ale nerozumím jiné věci…«
Kňour na něj hleděl bez jediného mžiknutí oka — suchý, šlachovitý, zmrzačený stařec, chladný a nelítostný bojovník, bojovník od plenek, hrůzný a úctu vzbuzující plod světa, v němž se hodnota lidského života rovná nule, muž, který nezná nic než boj a který vše s výjimkou boje zavrhuje — a v jeho přimhouřených, pátravých očích Maxim jako v knize četl svůj osud na několik příštích let.
»A čemu?« zeptal se Kňour.
»Domluvme se rovnou,« navrhl Maxim nesmlouvavě, »Já už nehodlám pracovat naslepo. Rozhodně se nechystám zabývat se věcmi, které jsou podle mého názoru hloupé a zbytečné.«
»Například?« zajímalo Kňoura.