Všichni Ohňostrůjci byli degeneráty, avšak zdaleka ne všichni degeneráti patřili k Ohňostrůjcům. Ti, co se mezi elitu nedokázali dostat nebo se mezi ni dostat nechtěli, případně ani netušili, že taková elita existuje, byli prohlášeni za nepřítele militantního státu a podle toho se s nimi taky zacházelo.
Maxim pociťoval takové zoufalství, jako by najednou zjistil, že jeho obydlený ostrov není obydlen lidmi, ale loutkami. Obrovský aparát hitlerovské propagandy byl ve srovnání se soustavou zářičů dětskou hračkou. Rozhlasový přijímač nemusíte zapínat, Goebbelsovy řeči a jim podobné nemusíte poslouchat, noviny se dají nečíst. Ale zbavit se paprskového pole možné není. V dějinách pozemské civilizace nikdy nic podobného neexistovalo. Doufat tu nebylo v co. Zefův plán na obsazení některé z významnějších oblastí vypadal jako nejapné dobrodružství. Měli co do činění s obří mašinérií, příliš triviální na to, aby se někam vyvíjela, a příliš gigantickou na to, aby opravňovala k naději, že by mohla být rozvrácena nějakou nevelkou, třebaže dobře organizovanou silou. V zemi nebylo síly schopné osvobodit velký národ, který neměl ani ponětí o tom, že je nesvobodný a že, jak se trefně vyjádřil Kňour, vykolejil z trati dějin. Zevnitř se tento stroj zdál nezranitelný. Vůči jakýmkoli drobným poruchám byl imunní — při částečné destrukci se okamžitě obnovoval. Na každé vnější podráždění reagoval okamžitě a jednoznačně, aniž by se staral o osudy svých jednotlivých komponentů. Jedinou šanci skýtala představa, že tento aparát musí mít své Centrum, řídicí středisko, mozek. Takové Centrum by se teoreticky dalo zničit — stroj by strnul ve vratké rovnováze a nadešel by tak okamžik, kdy by bylo možno pokusit se přesunout ho do jiných kolejí, zpět na magistrálu historie. Jenže dislokace