Zřejmě mi ovšem bude líto odsud odcházet — už jsem si tu, marná sláva, vyseděl teplé místečko… A proč taky odcházet? Člověk je zařízen podivně: když se ocitne pod schodištěm, rozhodně se musí vyškrábat až nahoru. Až nahoře je chladno, panují tam zdraví velice nebezpečné průvany, pád z takové výšky je smrtelný, schody kluzké a nebezpečné a vy to velmi dobře víte, ale stejně po nich lezete, škrábete se vzhůru s jazykem na vestě, škrábete se navzdory okolnostem, navzdory radám přátel, navzdory úkladům nepřátel, navzdory vlastním instinktům a předtuchám — prostě se škrábete, škrábete a škrábete… Ten, kdo se neškrabe nahoru, spadne dolů, to je beze sporu. Jenže ten, kdo se nahoru škrábe, spadne taky…
Jeho myšlenky přerušil pískot domácího telefonu. Zvedl sluchátko, zatvářil se otráveně a zeptal se:
»Co je zase? Mám práci.«
»Vaše Excelence,« zašveholil referent. »Jistý muž, který se představil jako Poutník, volá na vaše osobní číslo a naléhavě vás žádá o rozmluvu…«

Státní prokurátor se zvrátil v kresle, hodil si do úst několik plodů, rozžvýkal je a zapil douškem léčivé vody. Přimhouřil víčka, stiskl prsty unavené oči a zaposlouchal se. Na mnoho set metrů kolem bylo klidno. Do oken pusté budovy Justičního paláce monotónně bubnoval noční déšť, nikde tu neječely sirény, neskřípěly brzdy, neklapaly a nebzučely výtahy. A nikdo tu nebyl, jen za vysokými dveřmi do předpokoje se žral nudou noční referent a tiše jako myška očekával příkazy. Prokurátor pomalu zvedl spuštěná víčka a skrz volně se vznášející barevné skvrny před očima pohlédl na křeslo pro návštěvníky, vyrobené na zvláštní zakázku. Křeslo si budu muset vzít s sebou. A stůl taky, už jsem si na něj zvykl…

»Ruce před sebe!« zakrákal Čaču. »Kaprále, poutal Dvojitý pouta! Hni sebou, massarakš!«
Pandi, jehož Maxim během výcviku mnohokrát hravě přehodil přes hlavu, se váhavě a opatrně přiblížil a sundal z opasku těžký řetěz. Zvířecí výraz vystřídala ustrašenost.
»Dej si bacha,« upozornil Maxima. »Kdybys jako to, tak pan rytmistr ji hned to, tu tvou pipku…«
Zacvakl ocelové náramky na Maximových zápěstích, pak přidřepl a spoutal mu i nohy. Maxim se v duchu ušklíbl. Už věděl, co dělat dál. Ale tentokrát rytmistra podcenil. Čaču dívku nepustil. Všichni sešli dolů, všichni se posadili do náklaďáků, ale rytmistr celou tu dobu pečlivě držel Radu na mušce. Nakonec do náklaďáku nacpali i spoutaného Gaje. Do svítání scházelo ještě několik hodin, stále drobně mžilo a rozplizlé světlo automobilových reflektorů osvětlovalo dlažbu jen spoře. Na lavičky u postranic se hlučně rozsazovali legionáři, obrovští mokří psi sebou neklidně škubali na vodítcích, a když je vojáci okřikli, s tichým skučením zívali. Ve vchodu stál s rukama složenýma na břiše domovník opřený o veřej. Dřímal.

Jak se tak zamyslel, ani si neuvědomil, že v domě se něco změnilo. Někdo chodil po předsíni a za zdí zněly tlumené hlasy… Pak v chodbě vypukl nějaký chaos, Rada zoufale vykřikla »Maku!« a okamžitě zmlkla, jako by jí někdo ucpal ústa. Vyskočil a vrhl se k oknu, ale to už na prahu stála Rada, ve které by se krve nedořezal. Zavanul k němu známý pach kasáren, po podlaze bušily černé kované holínky, které už nemusely našlapovat opatrně a tiše, Radu někdo strčil dovnitř a za ní do pokoje vtekla lavina mužů v černých kombinézách, Pandi na něj se zvířecím výrazem ve tváři namířil samopal a rytmistr Čaču, jako vždy lstivý a všemi mastmi mazaný, stál těsně vedle Rady, držel ji za loket a hlaveň své obrovské pistole jí zabohl do žeber.
»Ani hnout!« zařval na něj. »Jak se hneš, střílím!«
Maxim strnul. Nemohl nic dělat, i když by mu bývaly stačily dvě desetiny vteřiny, možná i půldruhé, jenže tomu vrahovi by stačila jedna jediná.

Maxim

ho poslouchal a musel si přiznat, že být opravdu horal, asi by to tak udělal — vrátil by se domů, v klidu by si žil s mladou ženou a zapomněl by na všechny ty hrůzy a konflikty… Ne, na to by nezapomněl, zorganizoval by tam takovou obranu, že by tam pochopové Ohňostrůjců ani nos nestrčili; a kdyby tam přijeli legionáři, bil by se u rodného prahu do poslední kapky krve… Jenže já nejsem horal a v horách nemám co pohledávat, moje záležitosti se odehrávají tady a to, co se tu děje, nehodlám trpět… A Rada? Inu což, pokud mě opravdu miluje, tak to pochopí, musí to pochopit… Ale o tom teď nechci přemýšlet, nechci milovat, na lásku zkrátka není čas…

»My tě máme rádi, Maku,« řekl. »Já tě mám rád, Rada tě má ráda, i když jsi takový neposeda a co jsi u nás, všechno jde nějak šejdrem. Jenže je tu jedna mnohem důležitější věc: Rada… tě nemá ráda jen jako… rozumíš… prostě… zkrátka rozumíš mi, ne? Zkrátka se jí líbíš, celou tu dobu proplakala a první týden dokonce byla nemocná. Je to hodná holka, taková do domácnosti, spousta chlapů si na ni myslí a není divu… Nevím, co s ní máš za úmysly, ale jednu věc bych ti poradil: Vykašli se na všechny tyhle lapálie, to není nic pro tebe, zamotáš se do toho, sám na to doskáčeš, mnoha lidem zkazíš život — a nakonec je to k ničemu. Jeď zpátky do hor a najdi vaše; když si hlava nevzpomene, srdce už napoví, kde hledat domov… Tam se po tobě nikdo shánět nebude, zařídíš se tam, a až si tam dáš všechno do pořádku, zase přijeď, Radu vezmi s sebou a bude vám tam dobře. Možná že do té doby skoncujeme s Honty. Pak bychom trošku zmáčkli Pandeu, konečně bude mír a začneme žít jako lidi…«

»Na to už jsem taky myslel,« přitakal Maxim. »Nejspíš to všechno opravdu nebude tak jednoduché. Ale hontské peníze s tím nemají nic společného… A pak — sám jsem byl svědkem toho, jak se jim ulevilo, když věž padla. Nu a pokud jde o systém PBO… Pochop, Gaji, že na obranu země ze vzduchu je jich příliš mnoho, kdyby byly skutečně tím, co se o nich tvrdí, stačilo by jich podstatně méně. A ještě něco — nač jsou tedy i na jižní hranici? Copak divocí degeneráti mají nějaké balistické zbraně?«
»Ti můžou mít ledacos,« odsekl Gaj nakvašeně. »Nic nevíš a všemu věříš… Promiň, Maku, ale nebýt to ty… Všichni jsme příliš důvěřiví,« dodal trpce.
Maxim se už nechtěl hádat a vůbec mluvit na tohle téma. Začal se vyptávat, jak běží život, kde pracuje Rada, proč nešla studovat, jak se daří strýčkovi, co sousedi… Rada ožila a rozvykládala se o všem možném, ale pak se chytla za hlavu, sebrala špinavé nádobí a odešla s ním do kuchyně. Gaj se poškrábal oběma rukama na zátylku, zahleděl se do tmavého okna, ale pak se definitivně odhodlal a zahájil vážnou chlapskou rozmluvu.

Maxim pohlédl na Radu, ale ta se hned zadívala jinam, nervózně se hryzla do rtu a nerozhodně zapípala:
»Nevím… Možná jedna taková věž někde opravdu stála… Ale chápej, Maku, že to, co vyprávíš… to prostě není možné…
Mluvila skomírajícím tichým hláskem, zjevně se snažila ho neurazit, prosebně mu pohlížela do očí a hladila ho po rameni. Gaj se najednou rozběsnil a vztekle drtil mezi zuby, že Maxim vůbec nemá ponětí, kolik takových věží po celé zemi stojí a kolik se jich ročně nebo možná dokonce denně postaví — copak je možné, aby se takové miliardy vyhazovaly kvůli dvěma půlhodinkám nepříjemností denně pro ubohou hrstku degenerátů?!
»Jen na ostrahu těch věží co se vynaloží prostředků!« dodal po krátké odmlce.

Zmizí a už se nikdy neobjeví… A tak Maxim odstrčil nedopitý hrnek a začal mluvit sám.
O tom, jak mu pomohla matka teroristky, jak se setkal s degeneráty, co jsou degeneráti vlastně zač, proč jsou degeneráti a k čemu jsou ve skutečnosti věže, jaký je to odporný vynález. O tom, co se stalo dnes v noci, jak lidé utíkali proti kulometu a jeden za druhým umírali, jak se ta hnusná hora rezavého železa poroučela k zemi a jak nesl mrtvou ženu, které sebrali dítě a zabili muže…
Rada naslouchala dychtivě a vyprávění nakonec zaujalo i Gaje, který dokonce začal pokládat otázky, pichlavé, jedovaté, kruté a hloupé otázky a Maxim pochopil, že jeho přítel ničemu nevěří, že po jeho přesvědčení to všechno stéká jako voda po mastnotě, že je mu proti mysli to poslouchat a že se má co držet, aby Maxima nepřerušil. A když Maxim dovyprávěl, s poťouchlým šklebem poznamenal:
»Ti si tě teda omotali kolem prstu.«

Maxim

vstal a začal ze sebe stahovat šatstvo. Shodil špinavou mokrou halenu (Gaj zahlédl jizvy po kulkách a polkl naprázdno) a s odporem si stáhl nepředstavitelně umolousané kalhoty a holínky. Šatstvo bylo poseté ohavnými černými skvrnami, a když se ho konečně zbavil, ulevilo se mu.
»To je ono,« poznamenal spokojeně a znovu se posadil. »Díky, Gaji. Dlouho se tu nezdržím, jen do rána a pak půjdu…«
»Viděl tě domovník?« zeptal se podmračeně Gaj.
»Ten spal.«
»Spal, spal…,« zapochyboval Gaj. »On totiž, abys tomu rozuměl… Ačkoli, možná opravdu spal. Někdy přece spát musí.«
»Jak to, že jsi doma?« zeptal se Maxim.
»Mám volno.«
»Jak můžeš mít volno?« užasl Maxim. »Celá Legie je teď nejspíš za městem.«
»Nojo, jenže já už nejsem legionář,« ušklíbl se křivě Gaj. »Z Legie mě vyhnali, Maku. Teď jsem docela obyčejný kaprál u armády a učím venkovské balíky „seno-sláma“, která je pravá a která levá. Až je to naučím, tak hajdy na hontskou hranici do zákopů… Takhle je to se mnou, Maku.«
»To kvůli mně?« otázal se tiše Maxim.
»Já nevím, jak bych ti to… Vlastně ano.«
Pohlédli si do očí a Gaj nevydržel, uhnul pohledem. Maxima mimoděk napadlo, že kdyby ho teď Gaj udal, asi by se vrátil do Legie, do své večerní důstojnické školy; a ještě si pomyslel, že před dvěma měsíci by ho něco takového vůbec nemohlo napadnout. Bylo mu z toho nepříjemně a měl sto chutí odejít hned, ale mezitím se vrátila Rada a poslala ho do koupelny. Než se vykoupal, přinesla něco k jídlu, uvařila čaj a Gaj seděl na stále stejném místě s bradou v pěstech a tvářil se zasmušile. Na nic se neptal — patrně se bál, že uslyší něco příšerného, něco, co by prorazilo poslední obranný val v jeho vědomí a zpřetrhalo tak poslední nitky, které ho ještě s Maximem spojují. Rada se taky na nic neptala, ale ta nejspíš měla docela jiné starosti; nespouštěla z něj oči, vytrvale ho držela za ruku a čas od času vzlykla: určitě se bála, že milovaný muž najednou zase zmizí.

Nazdar,

» kamaráde,« řekl Maxim. »To je škoda, že jsi doma. Nechtěl jsem ti dělat nepříjemnosti. Stačí říct slovo a okamžitě zmizím.«
Rada mu křečovitě zaťala prsty do předloktí.
»Ani nápad!« pronesla přiškrceně. »Ani za nic! Teď nikam nepůjdeš… Jen ať si něco zkusí… To bych taky… A na nic bych se neohlížela…«
Gaj odhodil deku, spustil nohy na podlahu a přistoupil k Maximovi. Přejel mu dlaněmi po ramenech a rukou, potřísnil se mazutem, otřel si špinavou rukou zpocené čelo, na kterém hned naskočily mastné černé šmouhy.
»Já ničemu nerozumím,« postěžoval si nešťastně. »Ty jsi živ… Kde se tu bereš? Rado, přestaň konečně řvát… Nejsi raněn? Vypadáš příšerně. A ta krev…«
»To není moje,« vysvětlil Maxim.
»Já tomu nerozumím,« opakoval Gaj. »Tak ty jsi naživu, ty chlape! Rado, postav vodu na sporák! A vzbuď dědka, ať nám dá trochu kořalky…«
»Ticho,« sykl Maxim. »Netropte povyk, pronásledují mě.«
»Kdo? A proč? Co je to za nesmysl! Rado, dej mu něco na převlečení… Posaď se, Maku, jen si sedni. Nechceš si třeba rovnou lehnout? Jak se to všechno sběhlo? Proč jsi ještě naživu…?«
Maxim opatrně usedl na krajíček židle, položil si ruce na kolena, aby nic neumazal, naposledy na ně pohlédl jako na své přátele — dokonce pociťoval jakousi zvědavost, co se asi bude dít dále — a řekl:
»Já jsem teď zločinec, přátelé. Právě jsem úspěšně zlikvidoval věž.«
Vůbec ho nepřekvapilo, že okamžitě pochopili, o jaké věži to mluví, ani se dál na nic nevyptávali. Rada jen pevně sepjala ruce a nespustila z něj oka, kdežto Gaj tiše vyhekl, oblíbeným rodinným gestem se oběma rukama poškrábal ve vlasech, uhnul očima a dopáleně řekl:
»Ty pitomo! Pán se zkrátka rozhodl, že se pomstí, co… Ale komu? Ach jo, ty jsi pořád stejný cvok. Jako malý dítě… No nic. Tys nic neříkal a my jsme nic neslyšeli. Nic… Já nechci nic vědět. Rado, běž uvařit vodu. A nedělej tam rámus, ať nevzbudíš lidi… Svlíkni se,« přikázal Maximovi přísně. »Jsi upatlaný jako čert, kde ses to flákal?«

Nebylo to daleko

a nebylo to nebezpečné. V ulicích bylo pusto a prázdno, jen přímo u vchodu do domu někoho zahlédl — asi domovník. Seděl u vchodu na své stoličce a spal. Maxim ho opatrně obešel, vyběhl po schodech nahoru a zazvonil jako vždycky. Za dveřmi bylo chvíli ticho, pak něco skříplo, zazněly lehké kroky a dveře se otevřely. Uviděl Radu.
Nevykřikla jen proto, že ztratila dech a přitiskla si dlaň na ústa. Maxim ji objal, přitiskl ji k sobě a políbil na čelo: měl takový pocit, jako by se vrátil domů, kde ho už dávno přestali čekat. Zavřel za sebou dveře, tiše prošli do pokoje a Rada se okamžitě rozplakala. V místnosti bylo všechno jako dřív, chyběl jen jeho gaučík a na posteli seděl v noční košili Gaj a přihlouple na Maxima poulil vylekané, zděšením až zdivočelé očí. Takhle uběhlo několik minut — Maxim s Gajem na sebe upřeně koukali a Rada plakala.
»Massarakš!« ulevil si nakonec bezmocně Gaj. »Ty jsi živ… Ty nejsi mrtvý?«

Vracet se do Lesníkova sklepa nemělo smysl, a přitom to byl jediný tajný byt poblíž. Šlo by taky přenocovat v Kachnách, ale to bylo nebezpečné — o téhle adrese věděl rytmistr Čaču a mimoto si Maxim netroufal ani pomyslet, jak by se postavil před starou Illi a začal jí vykládat o dceřině smrti. Nebylo se kam vrtnout. Zašel do zaplivané dělnické hospůdky, snědl dva párky, napil se piva, opřel se o zeď a trochu si zdříml. Tady byli všichni stejně špinaví a utahaní jako on: dělníci po šichtě, kteří nestihli poslední tramvaj. Zdálo se mu o Radě a ve spánku si uvědomil, že Gaj se nejspíš podílí na šťáře, což je dobré. Rada ho miluje a určitě se o něj postará, nechá ho alespoň převléct a umýt se; ještě by tam měly být jeho civilní šaty, ty, co mu dal Fank… A ráno může odjet na východ, kde je k dispozici další tajný byt, o kterém ví… Probudil se, hodil na stůl pomačkanou bankovku a odešel.

Běžel

a o ničem nepřemýšlel, jen dával pozor, aby se příliš neodchýlil od jihozápadního směru, a pečlivě si vybíral, kam došlápne. Dvakrát narazil na nějakou komunikaci, jednou to byla opuštěná polní cesta, podruhé Jedenáctá silnice, kde neviděl taky nikoho, zato poprvé zaslechl štěkot psů. Nedokázal určit, co je to za psy, ale pro jistotu se jim velkým obloukem vyhnul, a za půldruhé hodiny už se ocitl mezi skladištními hangáry městského seřaďovacího nádraží.
Svítily tu reflektory, žalostně houkaly lokomotivy a bloumali lidé. Tady nejspíš nikdo nic nevěděl, ale utíkat už nemohl, někdo by si třeba pomyslel, že je zloděj, a tak zvolnil do kroku, a když kolem něj ztěžka zaduněl nákladní vlak směřující do města, vyskočil na první plošinový vůz s pískem, lehl si do něj a nechal se dovézt až do panelárny. Tady seskočil, otřepal ze sebe písek, ruce si mírně potřísnil mazutem a zauvažoval, co dál.

Dotáhli raněné k motocyklu,

Mema nacpali do postranního vozíku, Generála posadili na zadní sedadlo a Klučina ho k sobě připoutal opaskem. V lese bylo ještě ticho, ale Maxim věděl, že to vůbec nic neznamená.
»Vpřed!« přikázal řidiči. »A nezastavuj, musíš prorazit…«
»Já vím,« řekl Klučina. »A co ty?«
»Pokusím se nalákat je na sebe. Nedělej si starosti, já jim uteču.«
»Nemáš šanci,« zamumlal Klučina smutně, šlápl na startér a motocykl zarachotil. »Jestlipak jste aspoň zničili věž!« křikl ještě.
»Ano.«
Klučina prudce vyrazil.
Když Maxim osaměl, několik vteřin nehnutě postál a pak se vrhl zpátky do lesa. Hned na první mýtince, na kterou se prodral, ze sebe strhl bundu a zahodil ji do křoví. Vyběhl zpátky na cestu a nějakou dobu ze všech sil utíkal směrem k městu, potom zastavil, odepnul si od pasu granáty, poházel je po cestě, vrazil do křovin na druhé straně silnice, vynasnažil se polámat co nejvíc větví, za keři pohodil kapesník a teprve pak se rovnoměrným loveckým během pustil napříč přes les s vědomím, že ho čeká dobrých deset patnáct kilometrů namáhavé cesty.

Tolik krve,

a všechno jen kvůli hromadě starého zbytečného šrotu, jeden mladý, hloupý život za rezavé železo a jeden starý hloupý život za žalostnou naději požít si alespoň několik dní. jako člověk, a jedna popravená láska — ta nezahynula ani pro železo, ani pro naději… Pokud chcete prostě přežít, řeknu jim, tak proč tak lacino umíráte? Massarakš, já jim nedovolím umírat, ti budou pěkně žít, a ne že ne, já jim ukážu, naučí se žít…! Já sám jsem ten trouba, který do toho šel a jim to taky dovolil!
Hlava nehlava vyběhl na lesní cestu. S Memem přes rameno a Generálem bezvládně visícím na lokti se rozhlédl. Od milníku už k němu běžel Klučina. Voněl potem a strachem.
»To jsou všichni?!« zeptal se s hrůzou v očích a Maxim mu za tu hrůzu byl vděčný.

Ordi,

opakoval nejistě a potácivě se vztyčil. »Ordi,« vyslovil s obtížemi ještě jednou a přejel jí dlaní po tváři.
Po chvilce naprostého ticha se Memo chraptivě zeptal:
»Kolik je hodin?«
»Za osm minut půl,« odpověděl Maxim.
»Kde jsme?«
»Musíme ustoupit,« řekl Maxim.
Generál se odvrátil a zamířil k průchodu v zátarasech. Silně se kymácel. Maxim se sehnul, převalil, si přes druhé rameno masivního Mema a vykročil za ním. Když ho dohnal, Generál se zastavil.
»Řekl jsem jen raněné.«
»Já ji unesu,« bránil se Maxim.
»Plňte můj rozkaz,« trval na svém Generál. »Jen raněné.«
Zvedl ruce a sténaje bolestí sejmul Ordi z Maximova ramene. Nedokázal ji však dlouho držet a hned ji položil na zem.
»Jen raněné!« opakoval nesvým hlasem. »Poklusem klus!«
»Kde jsme?« ptal se dál Memo. »Kdo je to tu? Kde to jsme?«
»Držte se mě za opasek,« poradil Maxim Generálovi a rozběhl se.
Memo vykřikl a zmalátněl. Hlava mu bezvládně plandala, ruce taky a Memovy nohy Maxima rytmicky kopaly do zad. Hlasitě a sípavě oddechující Generál se ho držel za opasek a běžel těsně za ním.
Dorazili do lesa. Po tvářích je šlehly první mokré větve. Maxim se obratně vyhýbal stromům, které se mu vrhaly vstříc, přeskakoval pařezy vyrůstající ze tmy a bylo to namáhavější, než si původně myslel, on sám už byl jiný, vzduch tu byl taky jiný a vůbec všechno bylo jiné, všechno bylo nesprávné, nepotřebné a nesmyslné. Za nimi zůstávaly pošramocené křoviny, krvavé stopy a pachy, a cesty už jsou dávno obsazené, na vodítcích se zmítají psi a krákoravý rytmistr Čaču skřehotá povely, pajdavě kluše po asfaltu, přeskakuje příkop a jako první se noří do lesa. Za nimi zůstala ta pitomá zničená věž, ohořelí legionáři, tři usmrcení, teď již téměř ztuhlí přátelé, a tady byli dva těžce ranění, polomrtví muži, kteří neměli téměř žádnou šanci — a to všechno kvůli jedné věži, kvůli jednomu podělanému, obludnému, špinavému rezavému ocelovému stožáru, jednomu z tisíců dalších, naprosto stejných… Víckrát už nikomu nedovolím podnikat takové hlouposti. Ne, řeknu, to už jsem viděl…

terorista

A pak se splnil chorobný sen teroristů. Miny zapráskaly v rychlém sledu jedna po druhé, základna věže se zahalila kouřem, krutě jasná světla zhasla a všechno kolem zahalila černočerná tma, která skřípěla a hřměla, cloumala terénem, pak kovově zaharašila a nadskočila a ještě jednou roztřásla celou pláň.
Maxim pohlédl na hodinky. Bylo čtvrt na jedenáct a dvě minuty. Oči si zvykly na tmu, znovu uviděl potrhané drátěné zábrany i věž, která se široko roztaženými operami znetvořenými výbuchem ležela kousek stranou od ještě stále hořícího bunkru.
»Kdo je to tu?« zachroptěl Generál.
»Já,« řekl Maxim a sklonil se k němu. »Musíme jít. Kam jste to dostal? Dokážete se postavit na nohy?«
»Počkej,« přerušil ho Generál. »Co je s věží?«
»Je po ní.«
Ordi mu spočívala na rameni a on nevěděl, jak se o ní zmínit.
»To není možné,« zašeptal Generál a nadzvedl se na lokti. »Massarakš! Skutečně…!« Zasmál se a zase ulehl. »Ty, Maku, já vůbec nic nechápu… Kolik je hodin?«
»Za deset minut půl jedenácté.«
»Takže je všechno v pořádku… Zdolali jsme jí… Jsi pašák, Maku… Tak, a kdo je ten vedle mě?«
»Kopyto.«
»Dýchá,« konstatoval Generál. »Počkat, a kdo ještě zůstal naživu? Koho to neseš?«
»To je Ordi,« dostal ze sebe ztěžka Maxim.
Generál několik vteřin mlčel.

Začal upevňovat miny k operám,

pro jistotu po dvou na každou. Spěchal: času měl sice dost, ale Generál silně krvácel, z Mema se taky řinula krev a někde po silnici už se jistě řítily náklaďáky s legionáři, Gaje zvedl poplach z postele a teď už se natřásá po dlažbě vedle Pandiho, a v okolních vesnicích už se taky probudili, muži se chápou seker a pušek a ženy proklínají krvelačné špióny, kteří je připravují o klid a spánek. Celým povrchem těla cítil, jak mrholivá tma kolem ožívá, hemží se a stává se děsivou a nebezpečnou…
Rozbušky měly miny odpálit za pět minut. Postupně je všechny uvedl do chodu a spěchal zpátky k Memovi a Generálovi. Něco mu však vadilo; zůstal stát a rozhlédl se — no jistě, Ordi. S očima pozorně upřenýma pod nohy, aby nezakopl, se k ní kvapně vrátil, přehodil její lehké tělo přes rameno a stejně opatrně vyrazil k severnímu průchodu, kde se v mukách zmítali Generál a Memo — už se dlouho trápit nebudou. Když se konečně dostal až k nim, otočil se.

Maxim

zakopl a div neupadl. Po několika krocích znovu klopýtl a teprve teď si všiml, že ze země trčí nějaké kolíky, tlusté krátké kolíky zamaskované v trávě… Tak takhle je to… Takhle se to tu dělá… Kdyby mě Generál pustil samotného, zmrzačil bych si nohy a teď bych už se válel mrtvý na těchhle hnusných, poťouchle čnějících kolících… Já vejtaha… Ignorant… Věž už byla docela blízko. Běžel a díval se pod nohy, byl sám a o ostatních se mu přemýšlet nechtělo.
Doběhl až k obří ocelové tlapě a shodil pytel. Nejraději by okamžitě přilepil těžké drsné lívance k mokrému kovu, ale byl tu ještě bunkr… Železné dveře pootevřené, sunuly se z nich líné jazyky plamenů a na schůdcích ležel mrtvý legionář — takže tady už je po všem. Maxim oběhl bunkr kolem dokola a našel Generála. Seděl opřený o betonovou zeď s očima nepříčetně vytřeštěnýma a Maxim pochopil, že pilulky už přestaly působit. Rozhlédl se, vzal Generála do náruče a nesl ho od věže pryč. Asi po dvaceti krocích narazil na Ordi s granátem v ruce. Ležela tváří k zemi, ale Maximovi nikdo nemusel vysvětlovat, že je mrtvá. Pátral dál a objevil ještě Lesníka, taky mrtvého. Po smrti byl i Zelenáč, takže živého Generála nebylo ke komu položit…
Vrhaje mnohonásobný černý stín, kráčel po poli, omráčený všemi těmi smrtmi, záplavou smrtí, přestože ještě před minutou si myslel, že je na ně připraven, a nemohl se dočkat, až se bude moct vrátit a vyhodit věž do vzduchu, aby dokončil to, co všichni společně začali, ale nejdřív se musel podívat, co je s Kopytem. Našel ho kousek od drátěných zátarasů. Byl raněný, nejspíš se pokoušel někam odplazit a plahočil se k průchodu, dokud se nezhroutil v bezvědomí. Maxim položil Generála vedle něj a znovu se rozběhl k věži. Pomyšlení, že teď se těch nešťastných dvě stě metrů dá klidně a beze strachu přejít, mu připadalo zvláštní.

Maxim zalehl

a plazil se zpět ke svému pytli. Za ním překotně skřehotaly automaty, dutě a strašně řval kulomet, až po chvíli — konečně! — pleskl granát, druhý, potom dva naráz a kulomet umlkl; rachotily už jen samopaly, znovu se ozvalo několik pleskavých explozí, někdo příšerně zaúpěl a všechno utichlo. Maxim zvedl své břemeno a rozběhl se. Nad bunkrem stoupal sloup dýmu, čpěl tu spálený střelný prach a dým a kolem bylo pusto a prázdno, jen těsně kolem bunkru se motal černý shrbený člověk a opíral se o zeď. Když se dobelhal až ke střílně, vhodil něco dovnitř. Střílna se rudě rozzářila, zaznělo ještě jedno tlumené plesknutí a zase všechno ztichlo…