Maxim

vstal a začal ze sebe stahovat šatstvo. Shodil špinavou mokrou halenu (Gaj zahlédl jizvy po kulkách a polkl naprázdno) a s odporem si stáhl nepředstavitelně umolousané kalhoty a holínky. Šatstvo bylo poseté ohavnými černými skvrnami, a když se ho konečně zbavil, ulevilo se mu.
»To je ono,« poznamenal spokojeně a znovu se posadil. »Díky, Gaji. Dlouho se tu nezdržím, jen do rána a pak půjdu…«
»Viděl tě domovník?« zeptal se podmračeně Gaj.
»Ten spal.«
»Spal, spal…,« zapochyboval Gaj. »On totiž, abys tomu rozuměl… Ačkoli, možná opravdu spal. Někdy přece spát musí.«
»Jak to, že jsi doma?« zeptal se Maxim.
»Mám volno.«
»Jak můžeš mít volno?« užasl Maxim. »Celá Legie je teď nejspíš za městem.«
»Nojo, jenže já už nejsem legionář,« ušklíbl se křivě Gaj. »Z Legie mě vyhnali, Maku. Teď jsem docela obyčejný kaprál u armády a učím venkovské balíky „seno-sláma“, která je pravá a která levá. Až je to naučím, tak hajdy na hontskou hranici do zákopů… Takhle je to se mnou, Maku.«
»To kvůli mně?« otázal se tiše Maxim.
»Já nevím, jak bych ti to… Vlastně ano.«
Pohlédli si do očí a Gaj nevydržel, uhnul pohledem. Maxima mimoděk napadlo, že kdyby ho teď Gaj udal, asi by se vrátil do Legie, do své večerní důstojnické školy; a ještě si pomyslel, že před dvěma měsíci by ho něco takového vůbec nemohlo napadnout. Bylo mu z toho nepříjemně a měl sto chutí odejít hned, ale mezitím se vrátila Rada a poslala ho do koupelny. Než se vykoupal, přinesla něco k jídlu, uvařila čaj a Gaj seděl na stále stejném místě s bradou v pěstech a tvářil se zasmušile. Na nic se neptal — patrně se bál, že uslyší něco příšerného, něco, co by prorazilo poslední obranný val v jeho vědomí a zpřetrhalo tak poslední nitky, které ho ještě s Maximem spojují. Rada se taky na nic neptala, ale ta nejspíš měla docela jiné starosti; nespouštěla z něj oči, vytrvale ho držela za ruku a čas od času vzlykla: určitě se bála, že milovaný muž najednou zase zmizí.