Nazdar,

» kamaráde,« řekl Maxim. »To je škoda, že jsi doma. Nechtěl jsem ti dělat nepříjemnosti. Stačí říct slovo a okamžitě zmizím.«
Rada mu křečovitě zaťala prsty do předloktí.
»Ani nápad!« pronesla přiškrceně. »Ani za nic! Teď nikam nepůjdeš… Jen ať si něco zkusí… To bych taky… A na nic bych se neohlížela…«
Gaj odhodil deku, spustil nohy na podlahu a přistoupil k Maximovi. Přejel mu dlaněmi po ramenech a rukou, potřísnil se mazutem, otřel si špinavou rukou zpocené čelo, na kterém hned naskočily mastné černé šmouhy.
»Já ničemu nerozumím,« postěžoval si nešťastně. »Ty jsi živ… Kde se tu bereš? Rado, přestaň konečně řvát… Nejsi raněn? Vypadáš příšerně. A ta krev…«
»To není moje,« vysvětlil Maxim.
»Já tomu nerozumím,« opakoval Gaj. »Tak ty jsi naživu, ty chlape! Rado, postav vodu na sporák! A vzbuď dědka, ať nám dá trochu kořalky…«
»Ticho,« sykl Maxim. »Netropte povyk, pronásledují mě.«
»Kdo? A proč? Co je to za nesmysl! Rado, dej mu něco na převlečení… Posaď se, Maku, jen si sedni. Nechceš si třeba rovnou lehnout? Jak se to všechno sběhlo? Proč jsi ještě naživu…?«
Maxim opatrně usedl na krajíček židle, položil si ruce na kolena, aby nic neumazal, naposledy na ně pohlédl jako na své přátele — dokonce pociťoval jakousi zvědavost, co se asi bude dít dále — a řekl:
»Já jsem teď zločinec, přátelé. Právě jsem úspěšně zlikvidoval věž.«
Vůbec ho nepřekvapilo, že okamžitě pochopili, o jaké věži to mluví, ani se dál na nic nevyptávali. Rada jen pevně sepjala ruce a nespustila z něj oka, kdežto Gaj tiše vyhekl, oblíbeným rodinným gestem se oběma rukama poškrábal ve vlasech, uhnul očima a dopáleně řekl:
»Ty pitomo! Pán se zkrátka rozhodl, že se pomstí, co… Ale komu? Ach jo, ty jsi pořád stejný cvok. Jako malý dítě… No nic. Tys nic neříkal a my jsme nic neslyšeli. Nic… Já nechci nic vědět. Rado, běž uvařit vodu. A nedělej tam rámus, ať nevzbudíš lidi… Svlíkni se,« přikázal Maximovi přísně. »Jsi upatlaný jako čert, kde ses to flákal?«