terorista

A pak se splnil chorobný sen teroristů. Miny zapráskaly v rychlém sledu jedna po druhé, základna věže se zahalila kouřem, krutě jasná světla zhasla a všechno kolem zahalila černočerná tma, která skřípěla a hřměla, cloumala terénem, pak kovově zaharašila a nadskočila a ještě jednou roztřásla celou pláň.
Maxim pohlédl na hodinky. Bylo čtvrt na jedenáct a dvě minuty. Oči si zvykly na tmu, znovu uviděl potrhané drátěné zábrany i věž, která se široko roztaženými operami znetvořenými výbuchem ležela kousek stranou od ještě stále hořícího bunkru.
»Kdo je to tu?« zachroptěl Generál.
»Já,« řekl Maxim a sklonil se k němu. »Musíme jít. Kam jste to dostal? Dokážete se postavit na nohy?«
»Počkej,« přerušil ho Generál. »Co je s věží?«
»Je po ní.«
Ordi mu spočívala na rameni a on nevěděl, jak se o ní zmínit.
»To není možné,« zašeptal Generál a nadzvedl se na lokti. »Massarakš! Skutečně…!« Zasmál se a zase ulehl. »Ty, Maku, já vůbec nic nechápu… Kolik je hodin?«
»Za deset minut půl jedenácté.«
»Takže je všechno v pořádku… Zdolali jsme jí… Jsi pašák, Maku… Tak, a kdo je ten vedle mě?«
»Kopyto.«
»Dýchá,« konstatoval Generál. »Počkat, a kdo ještě zůstal naživu? Koho to neseš?«
»To je Ordi,« dostal ze sebe ztěžka Maxim.
Generál několik vteřin mlčel.