Maxim

se na ně smutně zadíval. Seděli před ním a byli každý naprosto jiný — za normálních okolností by je pravděpodobně ani nenapadlo, že by se mohli dát dohromady: bývalý farmář, bývalý recidivista, bývalá učitelka… To, co se chystali udělat, nemělo smysl — uplyne několik hodin a většina jich bude po smrti, ve světě se nic nezmění a ti, co to přežijí, si v nejlepším případě na pár dní oddechnou od pekelných útrap, ale budou rozdrásaní ranami, uštvaní neustálým útěkem a cvičenými psy, budou nuceni skrývat se v dusných norách a pak to všechno začne znovu. Spolupracovat s nimi bylo hloupé, ale opustit je by bylo podlé, takže musel volit hloupost. Není vyloučeno, že tady u nich to jinak nejde, a pokud člověk chce něco dokázat, musí projít hloupostí, přebrodit potoky nesmyslné krve a možná i podlosti. Ubohý člověk…, hloupý člověk…, podlý člověk… Co jiného by se dalo od člověka očekávat v tak ubohém, hloupém a podlém světě? Hlavně je třeba mít na paměti, že hloupost je důsledkem bezmocnosti a bezmocnost pramení z nevzdělanosti, z neznalosti správné cesty…