»Tohle se mi nelíbí,« poznamenal Memo ponuře. »Je to dobrodružství, šílenství. Žádná příprava, zkusit si to taky nemůžem… Nene, to se mi nechce líbit.«
Memovi Gramenovi, zvanému Kopyto Smrti, se nikdy nic nelíbilo. Nikdy mu nic nevyhovovalo a pořád se čehosi bál. Také jeho minulost byla zastřena mlhou tajemství, protože v ilegalitě kdysi zastával významné postavení. Pak jednou padl do drápů četníkům a přežil jen zázrakem — zohaveného mučením ho vysvobodili vězni ze sousední cely při zdařeném útěku. Po této události se podle zákonů podzemí musel vzdát funkce ve štábu, přestože žádné podezření nevzbuzoval. Byl jmenován pomocníkem Gela Ketšefa, zúčastnil se dvou útoků na věže, osobně zničil několik hlídkových vozů, vypátral a osobně zastřelil velitele jedné z brigád Legie a bylo o něm známo, že je to člověk až fanaticky odvážný a výtečný střelec z kulometu. Užuž se měl stát velitelem skupiny v jednom městě na jihozápadě, jenže právě v té době byla zničená Gelova skupina. Kopyto zase nikomu nepřipadal podezřelý, i tím velitelem skupiny ho jmenovali, on však na sobě cítil neexistující nevraživé pohledy, které klidně existovat mohly — v ilegalitě se miláčkům štěstěny dvakrát nepřálo. Byl to mlčenlivý puntičkář, dobře se vyznal v umění konspirace a trval na bezvýhradném dodržování všech jejích pravidel, dokonce i těch nejbezvýznamnějších. Na všeobecná témata nikdy s nikým nerozmlouval, zabýval se výhradně záležitostmi své skupiny a dosáhl toho, že jeho lidé měli k dispozici všechno: zbraně, potraviny, peníze, dobrou síť tajných bytů, a dokonce i motocykl. Maxim se mu moc nezamlouval. Dával to znát a Maxim nic nechápal, ale vyptávat se nechtěl: Memo nepatřil k lidem, ve styku s nimiž se upřímnost vyplácí. Možná šlo o to, že jedině Maxim cítil jeho věčný strach — nikoho jiného by ani ve snu nenapadlo, že nevrlý Kopyto Smrti, který docela samozřejmě rozmlouvá s každým členem štábu jako se sobě rovným, jeden ze zakladatelů podzemí a terorista par excellence, by se mohl něčeho bát.