Nastalo ticho.

Přemýšleli. Pomalu chápající Lesník se praskavě prohraboval ve vlasech a zaťal zuby do spodního rtu. Bylo přímo vidět, jak zvolna mu podstata nápadu dochází; pak prudce zamrkal, nechal svou hřívu na pokoji, obhlédl všechny zjasněnýma očima, ožil a plácl se do kolen. Kouzelný strejda, dobrák do morku kostí spráskaný životem, o němž se ještě pořád dohromady nic nedověděl. Nic nepotřeboval a nic nechtěl, jen aby ho nechali na pokoji a umožnili mu návrat k rodině. Celou válku strávil v zákopech a víc než atomových granátů se bál svého kaprála, chlapa stejně obyčejného jako on sám, ale mnohem prohnanějšího a velkého všiváka. Maxima měl nezřízeně rád, byl mu nadosmrti vděčný, že mu vyléčil velký vřed na holeni a od té doby věřil, že dokud je Maxim s nimi, nemůže se jim nic zlého stát. Maxim celý měsíc přespával u něj ve sklepě a pokaždé, když uléhali ke spánku, mu Lesník vyprávěl pohádku, vždycky stejnou, ale pokaždé s jiným koncem: »No tak v tý bažině žila ropucha, hrozná trumbera to byla, tomu by jeden snad ani nevěřil, a ta si prostě zvykla…« Maxim si ho absolutně nedokázal představit v krvavých řežích, přestože mu všichni říkali, že Lesník je zdatný a nelítostný bojovník.
»Nový plán má následující přednosti,« pokračoval Generál. »Za prvé nás touhle dobou rozhodně nebudou čekat. Zaútočíme nenadále. Za druhé je původní plán připraven příliš dlouho a hrozí nebezpečí, že nepřítel ho už zná. Takhle druhou stranu předejdem a pravděpodobnost úspěchu je mnohem vyšší…«