ní šířil těžký puch.

»Nechte mluvit mě,« vyskočil nečekaně Lesník. »Já mu to vysvětlím… Jen mě nechte… Poslouchej, kamaráde zlatej… Nevím, jak to chodí u vás v horách, ale tady u nás lidi rádi žijou. Tak jak se můžeš ptát, co kromě uchování života eště chceme. A co když já nic jinýho nepotřebuju…? Ty si snad myslíš, že je to málo? Podívejme se na hrdinu: Tak zkus nějakej čas bydlet ve sklepě, přestože máš dům a rodinu, která se tě ovšem zřekla… Radši toho nech!«

»Počkej, Lesníku,« mírnil ho ten statný.

»Nene, ať počká von: To se na něj podívejme! Pánovi se zachtělo společnosti, základny…«

»Neblázni, strejdo,« zarazil ho Doktor. »A nerozčiluj se. Přece vidíš, že ten mládenec ničemu nerozumí… To máte tak…,« obrátil se zase k Maximovi, »naše hnutí je příliš roztříštěné. Jednotný politický program nemáme a vlastně ani mít nemůžeme: my jen zabíjíme, protože jsme sami zabíjeni. To musíte chápat. My všichni jsme kandidáti smrti a šancí na přežití nám zbývá málo. Takže celou naši politiku neustále přehlušují čistě biologické záležitosti. Nejdůležitější je přežít, a to se těžko přemítá o základně. Takže pokud jste mezi nás přišel s nějakým sociálním programem, zapomeňte na to.«

»A oč jde?« zeptal se Maxim.